Tenerife VI.

Ahoj všem doma

Čtvrtek 29.1.

“Pokud chcete rozesmát boha, řekněte mu o svých plánech”, tento citát není bohužel ode mně, ten vymyslel jiný brilantní mozek, Woody Allen.

Cíl naší procházky Guajara

Včera jsme si chtěli jít brzo lehnout, abychom vstali ještě za tmy, dojeli do hor, šli tam na “procházku” a ještě stihli odpoledne moře. Bohužel jsme včera stanovenou večerku přetáhli o dvě hodiny a ten třetí šláftruňk, jsem si opravdu dávat nemusel. Ráno se dostaneme na výchozí parkoviště zhruba s hodinovým zpožděním oproti plánu, nevadí odpolední opalovačku ještě můžeme stihnout. Chystáme se na vrchol s názvem Guajara vysoký 2713 m.n.m., na který koukáme z Medana a který je přímo naproti Teide. Podle průvodce, který zůstal doma v Mostě na stole, si matně pamatuji, že by celý trip měl trvat zhruba 4 hodiny. Trochu mně straší převýšení 700 m, ale věřím nám. Pro vysvětlení, to znamená, jako byste šli v Mostě od Švejka na Hněvín a to hned sedmkrát za sebou. Ráno v devět jsme na parkovišti první a je tu dle auta mráz minus čtyři stupně. Oblékáme si vše co máme na sebe, já si po chvíli dokonce nasadím i kapuci. Nejdříve musíme ujít čtyři kilometry téměř po rovině, abychom se dostali k úpatí. Hned jak začneme stoupat, začne na nás konečně svítit slunce a můžeme postupně odkládat svršky.

Šárka běží přede mnou jako laňka, švitoří a opět zapomíná, že já vážím o čtyřicet kilo víc a ještě na zádech vleču batoh. V sedle pod vrcholem je první a volá na mně “No pojď se podívat, to musíš vidět!” Ptám se “Co je tam?”. “No to musíš vidět, to je nádhera!” Když se tam konečně doškrábu, tak jí musím dát za pravdu. Otvírá se nám parádní výhled na okolní hory a mraky dole pod námi. Dáme svačinu, natočíme pro vás malou zdravici a šlapeme dál, ještě nás čeká nastoupat 400 výškových metrů.

Za další hodinu jsme konečně na vrcholu. Celou cestu jsme neviděli ani živáčka a jen co dorazíme na vrchol, tak se dvou dalších stran dorazí francouzští důchodci a dva mladí Španělé. Uvolněné endorfiny udělají své, a hned se všichni halasně zdravíme a objímáme. Pak si každý někam zaleze a jí. My máme toho nejlepšího tuňáka v bagetě na světě. Protože, když vylezete na takový kopec, tak věřte, že vám i ta obyčejná houska se salámem připadá jako největší laskomina, co jste kdy jedli. Ptám se Šárky kolik je hodin a když mi to řekne, tak jí to nechci ani věřit. Vždyť touhle dobou jsme měli být podle původního časového plánu již u auta.

Pohled z vrcholu stál za to - Teide

Jako první se tedy zvedáme a jdeme dolů. Cesta kterou, jsme šli nahoru byla značená a vhodná i pro děti, dolů zvolíme tu, co je v mapě označena jako těžká a jakékoliv značení postrádá. Šárka mi nejdříve nevěří, že to vůbec může být s bráno jako cesta, protože dolů lezeme po čtyřech a musíme vytáčet končetiny do neuvěřitelných úhlů. Často se dostáváme do slepých uliček a musíme hledat správný směr. V tom najednou za sebou slyšíme ty francouzské důchodce, kteří nás rychle dohánějí. Pohybují se v tomto pro nás obtížném terénu s lehkostí a grácií. Tak jim uvolňujeme místo a jenom se smutně koukáme na jejich mizející záda. Abych byl upřimný, Šárka by jim stačila ale mně to opravdu nejde. Ne nadarmo jsem při podobném výletě před deseti lety na Korsice, dostal od rodiny přezdívku “Petr, zvaný obratný”.

Cestou, necestou.

Po skoro šesti hodinách se naprosto odvařený dostáváme k autu. Poslední síly věnujeme tomu, abychom alespoň trochu důstojně prošli okolo terasy restaurace plné slunících se lidí. Teplota teď i v této vysoké nadmořské výšce dosahuje krásných dvaceti stupňů, Jaký to rozdíl oproti ránu.

Cestou dolů se utěšujeme, že alespoň sluníčko na terase stihneme, Když ale přijedeme do Medana, tak je tu zataženo a pro změnu zase fouká vítr. Takže ten spěch byl k ničemu.

Zítra dáme zase volný den, má být hezky, tak snad něco vymyslíme.

PS: Na diskotéku jsme se zatím Moniko nedostali.