„Jdeme do hor. Ovšemže do hor, kam jinam? Jdeme si jen tak, bez obleku, a vítr profukuje štěrbinami mezi našimi stíny. Hrdla se na horách uvolní! Je to div, že nezpíváme...“
Franz Kafka
Po loňském úspěchu s přechodem pohoří Tarcu v Rumunsku, padla volba opět na daleký Balkán, tentokrát to bylo Slovensko a přechod Nízkých Tater a uvidíte, že to zase stálo za to.
 |
| Příprava nedaleko Olbernhau |
Nasadit si na záda batohy a vyrazit bez přípravy není ten nejlepší nápad, a tak jsme si v září dvakrát tréninkově naložili na záda, vyběhli pár kopců a přespali ve stanu na vrcholcích našich krásných Krušných hor. Při druhé výpravě jsme si vybrali k nocování louku poblíž Tisé, kterou si ale bohužel na stejný večer zřejmě zamluvili i jeleni z celého širokého okolí. Když se v noci ozvalo z dálky první jelení troubení, brali jsme to jako hezkou romantiku. Jenže ten hluk se blížil a blížil k nám. Nakonec si jeden z paroháčů vybral hromadu kamení, která byla asi padesát metrů od nás a střídavě troubil a střídavě parožím přehazoval ty šutry. Evidentně jsme tam podle něho neměli co dělat, a snažil se nás zastrašit, abychom vypadli z jeho revíru. Měli jsme opravdu nahnáno a Šárka mi šeptá, zda mi má podat nůž? Ptám se jí, “Myslíš ten malý vreckový nožík s vývrtkou?” Její představa asi byla, že vyběhnu ve dvě ráno ze stanu, a s nožíkem toho jelena na místě skolím. Asi si mě s někým zrovna spletla.
Cesta
Do poslední chvíle jsme vybírali termín podle počasí, a když předpověď počasí pro Balkán v pondělí ukazovala od středy do konce týdne slunečno, polojasno, bylo rozhodnuto, včil. Jako dopravu jsme zvolili vlak a můžeme směle doporučit, daleko pohodlnější než auto. Jediná komplikace nastala při přestupu v Ružomberku na autobus. Vlak nasbíral půl hodinové zpoždění a my z vlaku vybíhali v 13.45 na autobus, který měl odjezd v 13.50. Autobusové nádraží má 20 stanovišť na kterých stojí připravených 5 autobusů. Kontrolní otázka, jak poznáte to správné stanoviště? Každého normálního napadne podívat se na plán nádraží a z něho zjistit, odkud jezdí autobusy do Bystrice. Tak pozor, takhle v Ružomberku neuvažují, všichni zřejmě ví, odkud kam co jezdí, tak proč to psát ještě na nějakou tabuli. Koukám, kdo tady vypadá, že má nejlepší přehled o situaci. Mé oči padnou na opilého bezdomovce, se dvěma zuby, který momentálně úkoluje lidi, kteří vystupují z autobusu, který právě přijel, aby byli opatrní. Ptám se ho, odkud autobus do Bystrice. Ani na chvilku nezaváhal a jeho odpověď byla precizní, “Stanoviště 4, odchod v 13.50, Pánko.” Ještě rve Šárce batoh ze zad, že ji pomože, ale ta ho radši odhání. Když dojdeme na stanoviště 4, je tu hrozen lidí ale autobus nikde. Kontrolujeme u stojících zda jsme dobře a ano, autobus má pouze zpoždění. Uf, utřeme zpocené čelo a za pět minut je tu náš spoj a po půl hodině jízdy, jsme v Donovalech a můžeme vyrazit. Dnes nás čeká jenom příprava pod hřeben pouhých 10 kilometrů. Počasí super, svítí slunce, není to těžké, a k útulně, kde budeme spát dorazíme včas akorát na to, abychom udělali večeři a šli na kutě. Když jíme najednou se odněkud objeví zvědavé myšky. Je ty jsou roztomilý, říká Šárka, ráno jim dáme kousek koláče.
Do poslední chvíle jsme vybírali termín podle počasí, a když předpověď počasí pro Balkán v pondělí ukazovala od středy do konce týdne slunečno, polojasno, bylo rozhodnuto, včil. Jako dopravu jsme zvolili vlak a můžeme směle doporučit, daleko pohodlnější než auto. Jediná komplikace nastala při přestupu v Ružomberku na autobus. Vlak nasbíral půl hodinové zpoždění a my z vlaku vybíhali v 13.45 na autobus, který měl odjezd v 13.50. Autobusové nádraží má 20 stanovišť na kterých stojí připravených 5 autobusů. Kontrolní otázka, jak poznáte to správné stanoviště? Každého normálního napadne podívat se na plán nádraží a z něho zjistit, odkud jezdí autobusy do Bystrice. Tak pozor, takhle v Ružomberku neuvažují, všichni zřejmě ví, odkud kam co jezdí, tak proč to psát ještě na nějakou tabuli. Koukám, kdo tady vypadá, že má nejlepší přehled o situaci. Mé oči padnou na opilého bezdomovce, se dvěma zuby, který momentálně úkoluje lidi, kteří vystupují z autobusu, který právě přijel, aby byli opatrní. Ptám se ho, odkud autobus do Bystrice. Ani na chvilku nezaváhal a jeho odpověď byla precizní, “Stanoviště 4, odchod v 13.50, Pánko.” Ještě rve Šárce batoh ze zad, že ji pomože, ale ta ho radši odhání. Když dojdeme na stanoviště 4, je tu hrozen lidí ale autobus nikde. Kontrolujeme u stojících zda jsme dobře a ano, autobus má pouze zpoždění. Uf, utřeme zpocené čelo a za pět minut je tu náš spoj a po půl hodině jízdy, jsme v Donovalech a můžeme vyrazit. Dnes nás čeká jenom příprava pod hřeben pouhých 10 kilometrů. Počasí super, svítí slunce, není to těžké, a k útulně, kde budeme spát dorazíme včas akorát na to, abychom udělali večeři a šli na kutě. Když jíme najednou se odněkud objeví zvědavé myšky. Je ty jsou roztomilý, říká Šárka, ráno jim dáme kousek koláče.
 |
Krvelačné bestie
Útulna má malou půdičku, kde by se dalo teoreticky v klidu vyspat. Když si lehneme do spacáku, dole začne šramot. Šárka typuje, že tam někdo chodí. Říkám jí ať je v klidu, to jsou jenom ty myši, které se k nám nahoru nemůžou dostat. Ha, ha, ha. Za chvíli mám pocit, že je ten šramot blíž a blíž. Rozsvítím čelovku a ta malá bestie se snaží dostat do mého batohu na slíbený koláč. Tak teď jde do tuhého. Sundavám krytky z trekových holí a jdu do nich. Když na ně zasvítíte, chvilku zkoprní, a máte šanci ji trefit. Mě se to za celou noc, bohužel nepodaří ani jednou. Zkoušíme dělat hluk, mlátit do podlahy, ale na chvíli zmiznou a když začneme usínat, šramot je tu znovu. Jediná šance jak zachránit proviant, je zavěsit batohy na šňůry pod strop, což se nám nakonec podaří. Takže jídlo je v bezpečí ale my ne. Znovu nás probudí, když jeden z těch netvorů běhá Šárce po spacáku. Poslední akci proti nim podnikneme v půl jedný a pak na ně už vyloženě serem. Snad nás ty bestie do rána nesežerou.
Hore kopcom
Ráno jsme si na webu místní horské služby kontrolovali počasí a objevila se tam tahle zajímavá hláška. "Varování, zítra na hřebenech Nízkých Tater vítr o rychlosti 70 km v hodině, v nárazech 130 km v hodině, namrzající déšť. Dbejte zvýšené opatrnosti."
Vyloženě varování, nelezte nahoru, tam nebylo, tak jdeme hore. To už jsme si přeci několikrát v Krkonoších zažili. Zatím není žádný vítr, teplo, polojasno, paráda. Tak jdeme na to. Začátek je to pro nás docela brutální. Na takové stoupání u nás prostě nenatrénujete. Po dvou hodinách funění a odpočívání jsme konečně na prvním kopci. Zatím dobrý. Rozhled do kraje parádní a díky tomu taky vidíme, jak se na nás od Velké Fatry řítí obrovská tmavá obloha. Řádně se oblékáme a už je tu ten slibovaný vichr a v patách má i déšť. Prší vodorovně a naštěstí nám to jde do hlavně zad. Za celý den cesty potkáváme jediného člověka s batohem, jde proti tomu živlu a je vysmátý jak lečo. V jednu chvíli Šárka vychází přede mnou z kosodřeviny a náraz větru ji hodí tak do strany, že mi na chvíli zmizí, ze záběru. Za celý den si vlastně jenom jednou sedneme, a to proto, abychom si vzali spodky, dali nějakou tyčinku a napili se horkého čaje z termosky. Po osmi hodinách se konečně dostáváme na poslední vrchol a dole pod námi tušíme v mlze a dešti útulnu Ďurková, kde dnes přespíme.
Vyloženě varování, nelezte nahoru, tam nebylo, tak jdeme hore. To už jsme si přeci několikrát v Krkonoších zažili. Zatím není žádný vítr, teplo, polojasno, paráda. Tak jdeme na to. Začátek je to pro nás docela brutální. Na takové stoupání u nás prostě nenatrénujete. Po dvou hodinách funění a odpočívání jsme konečně na prvním kopci. Zatím dobrý. Rozhled do kraje parádní a díky tomu taky vidíme, jak se na nás od Velké Fatry řítí obrovská tmavá obloha. Řádně se oblékáme a už je tu ten slibovaný vichr a v patách má i déšť. Prší vodorovně a naštěstí nám to jde do hlavně zad. Za celý den cesty potkáváme jediného člověka s batohem, jde proti tomu živlu a je vysmátý jak lečo. V jednu chvíli Šárka vychází přede mnou z kosodřeviny a náraz větru ji hodí tak do strany, že mi na chvíli zmizí, ze záběru. Za celý den si vlastně jenom jednou sedneme, a to proto, abychom si vzali spodky, dali nějakou tyčinku a napili se horkého čaje z termosky. Po osmi hodinách se konečně dostáváme na poslední vrchol a dole pod námi tušíme v mlze a dešti útulnu Ďurková, kde dnes přespíme.
Útulna Ďurková
Chatár z této útulny se hned od začátku snaží potvrdit všechny stereotypy, které se o chatařích povídají. První jeho slova jsou: “Čo tu robítě, v takovém počasí se do hor predsa nechodí.” Pak nám udělá opravdu velký čaj a vede zhruba půl hodinový monolog, ze kterého pochopím, že se mi snaží říct, že jsem kokot, když se sem cpeme v té slotě. Na celé chatě jsme jen my dva a on s manželkou. Není tu elektřina, ani tekoucí voda (ta je studánce 200 m od chaty). Nehraje tu žádné rádio, ani televize, jenom praská dříví v kamnech. Je tu teplo, je tu krásně. Být tu tak dlouho jako oni, tak jsem za chvíli regulérní blázen. K večeři má akorát polévku a můžeme si vybrat, zda chceme čočkovou a nebo šošovičovou. Vybíráme čočkovou, protože absolutně netušíme z čeho by mohla být ta druhá. Nevydržíme dlouho sedět a už v sedm ležíme v prázdné ložnici pro dvacet lidí. V noci nás občas budí vítr, se svojí snahou někam nám odnést střechu, a myši, které ale na nás tentokrát nemohou a běhají nám nad hlavami v izolaci střechy.
Chatár z této útulny se hned od začátku snaží potvrdit všechny stereotypy, které se o chatařích povídají. První jeho slova jsou: “Čo tu robítě, v takovém počasí se do hor predsa nechodí.” Pak nám udělá opravdu velký čaj a vede zhruba půl hodinový monolog, ze kterého pochopím, že se mi snaží říct, že jsem kokot, když se sem cpeme v té slotě. Na celé chatě jsme jen my dva a on s manželkou. Není tu elektřina, ani tekoucí voda (ta je studánce 200 m od chaty). Nehraje tu žádné rádio, ani televize, jenom praská dříví v kamnech. Je tu teplo, je tu krásně. Být tu tak dlouho jako oni, tak jsem za chvíli regulérní blázen. K večeři má akorát polévku a můžeme si vybrat, zda chceme čočkovou a nebo šošovičovou. Vybíráme čočkovou, protože absolutně netušíme z čeho by mohla být ta druhá. Nevydržíme dlouho sedět a už v sedm ležíme v prázdné ložnici pro dvacet lidí. V noci nás občas budí vítr, se svojí snahou někam nám odnést střechu, a myši, které ale na nás tentokrát nemohou a běhají nám nad hlavami v izolaci střechy.
První sníh
Večer nám chatár slíbil na sedmou praženicu, tak jsme zvědavý co to bude za dobrotu, ale jsou to obyčejné míchaná vajíčka s hromadou cibule. Snídáme bavíme se o horách a snad ho přesvědčujeme, že zase nejsem takový idioti, jak si snad myslel včera. Když mu navíc slíbíme, že dnes nepůjdeme přes Chopok a Ďumbier, ale vezmeme to traverzem okolo, viditelně pookřeje. V osm máme zabaleno a vyrážíme zase dál. Oproti včerejšku je venku zpestření, protože teplota klesla na minus pět, tak neprší ale sněží. Kupodivu je to pro nás lepší, protože se tak udržíme déle v suchu. Nejdříve se musíme vydrápat znovu na hřeben a vydržet na něm tři hodiny, než můžeme uhnout dolů. Vítr je prudší než včera, takže chvílemi se musíme dorozumívat pouze posunky. Když přijdou na řadu skály, je to na nic, protože pořádně nevidíte kam šlápněte, a navíc to klouže. Vůdce si dokonce musel sundat i optiku, protože byla celá zasněžená a ztrácel orientaci. Ještě, že je tu i tyčové značení, kterého se můžeme držet. Konečně po třech hodinách jsme u vytouženého rozcestníku a odbočka z hřebene na traverz přes Kosodrevinu. Sejdeme pár metrů a můžeme sundat kapuce, čepice, rukavice je tu docela hezky i nějaký ten výhled do kraje máme, úplně jiný svět. Jsme v takové pohodě, že furt stavíme, děláme si i čaj a cestu, která měla trvat podle rozcestníku tři hodiny, jdeme nakonec hodin pět. Za celý den, potkáme akorát nějaké výletníky u Kosodreviny. Zase máme hory jenom pro sebe.
Večer nám chatár slíbil na sedmou praženicu, tak jsme zvědavý co to bude za dobrotu, ale jsou to obyčejné míchaná vajíčka s hromadou cibule. Snídáme bavíme se o horách a snad ho přesvědčujeme, že zase nejsem takový idioti, jak si snad myslel včera. Když mu navíc slíbíme, že dnes nepůjdeme přes Chopok a Ďumbier, ale vezmeme to traverzem okolo, viditelně pookřeje. V osm máme zabaleno a vyrážíme zase dál. Oproti včerejšku je venku zpestření, protože teplota klesla na minus pět, tak neprší ale sněží. Kupodivu je to pro nás lepší, protože se tak udržíme déle v suchu. Nejdříve se musíme vydrápat znovu na hřeben a vydržet na něm tři hodiny, než můžeme uhnout dolů. Vítr je prudší než včera, takže chvílemi se musíme dorozumívat pouze posunky. Když přijdou na řadu skály, je to na nic, protože pořádně nevidíte kam šlápněte, a navíc to klouže. Vůdce si dokonce musel sundat i optiku, protože byla celá zasněžená a ztrácel orientaci. Ještě, že je tu i tyčové značení, kterého se můžeme držet. Konečně po třech hodinách jsme u vytouženého rozcestníku a odbočka z hřebene na traverz přes Kosodrevinu. Sejdeme pár metrů a můžeme sundat kapuce, čepice, rukavice je tu docela hezky i nějaký ten výhled do kraje máme, úplně jiný svět. Jsme v takové pohodě, že furt stavíme, děláme si i čaj a cestu, která měla trvat podle rozcestníku tři hodiny, jdeme nakonec hodin pět. Za celý den, potkáme akorát nějaké výletníky u Kosodreviny. Zase máme hory jenom pro sebe.
Štefánikova chata
Poslední naše nocoviště, je už téměř normální civilizace. Ložnic je tu šest a každá pro osm lidí. Původně nám slíbili, že ji máme pro sebe, ale k večeru dorazili ještě dva Slováci, tak je frkli k nám. Elektřina, tekoucí voda i teplá, splachovací záchod, sprcha, točené pivo i Kofola. Všechno sem musí vynést nosiči na zádech a tomu odpovídají i ceny. Bohužel je tu i hodně lidí, kteří se chtějí bavit a pít, což mě jako morouse zrovna nepotěší. Někdo se snaží hrát na kytaru, která nejde naladit, zpívají písničky z kterých znají akorát první sloku a refrén. Nějaká žena propadla dojmu, že je Lucie Bílá a snaží se přeřvat všechny ostatní, ale je to naštěstí slyšet na pokoji všechno trochu vzdáleně a v pohodě usínáme. Ráno jsme ale jako rybičky první na snídani (byla zase praženica) a zatímco mi už jsme sbaleni a vyrážíme, ostatní se teprve s krvavými očima teprve mátožně plouží po ubikaci.
Poslední naše nocoviště, je už téměř normální civilizace. Ložnic je tu šest a každá pro osm lidí. Původně nám slíbili, že ji máme pro sebe, ale k večeru dorazili ještě dva Slováci, tak je frkli k nám. Elektřina, tekoucí voda i teplá, splachovací záchod, sprcha, točené pivo i Kofola. Všechno sem musí vynést nosiči na zádech a tomu odpovídají i ceny. Bohužel je tu i hodně lidí, kteří se chtějí bavit a pít, což mě jako morouse zrovna nepotěší. Někdo se snaží hrát na kytaru, která nejde naladit, zpívají písničky z kterých znají akorát první sloku a refrén. Nějaká žena propadla dojmu, že je Lucie Bílá a snaží se přeřvat všechny ostatní, ale je to naštěstí slyšet na pokoji všechno trochu vzdáleně a v pohodě usínáme. Ráno jsme ale jako rybičky první na snídani (byla zase praženica) a zatímco mi už jsme sbaleni a vyrážíme, ostatní se teprve s krvavými očima teprve mátožně plouží po ubikaci.
Dolů kopcom
Přes noc napadl další sníh, fučí jako včera ale nám je to už jedno, protože nás dnes čeká jenom pět hodin z kopce. Nic těžkého. Jakmile slezeme prvních sto výškových metrů, přelezeme poslední kamenné pole, propadneme v euforickou náladu, že už je to za námi a že jsme to ve zdraví přežili a že dnes budeme spát doma a snad bez myší.
Cestou ještě sledujeme čerstvou stopu medvěda, který tu šel po cestě před námi stejným směrem. Proto mu neustále halasně oznamujeme “Medvěde my jsme tady taky, my ti nic neuděláme.” Ale medvědovi je to evidentně jedno a kálí na nás. A ještě se mu z toho kouřilo.
Přes noc napadl další sníh, fučí jako včera ale nám je to už jedno, protože nás dnes čeká jenom pět hodin z kopce. Nic těžkého. Jakmile slezeme prvních sto výškových metrů, přelezeme poslední kamenné pole, propadneme v euforickou náladu, že už je to za námi a že jsme to ve zdraví přežili a že dnes budeme spát doma a snad bez myší.
Cestou ještě sledujeme čerstvou stopu medvěda, který tu šel po cestě před námi stejným směrem. Proto mu neustále halasně oznamujeme “Medvěde my jsme tady taky, my ti nic neuděláme.” Ale medvědovi je to evidentně jedno a kálí na nás. A ještě se mu z toho kouřilo.
 |
| Tenhle pozdrav nám tam nechal méďa |
Domů!
Liptovský Ján, není zrovna místo, kde byste chtěli čekat dvě hodiny na autobus, tak jsme poslední tři kilometry museli skoro běžet, abychom stihli náš bus do Liptovského Mikuláše na nádraží. Stíháme to trochu uřícení s rezervou tří minut. V Liptovském Mikuláši na nádraží zjišťujeme, že tohle taky není místo, kde byste chtěli čekat tři hodiny na vlak, ale naštěstí tu mají v patře kavárnu jako z roku 1992, kde se může dokonce i kouřit! Převlékneme se do co nejméně smradlavých věcí a pak jenom pijeme čaj a čumíme do mobilů, abychom zjistili, co nám všechno za ty čtyři dny uniklo. Do Prahy jedeme pendolinem a je to velká paráda. Nejdříve si dáváme sendvič a před Prahou ještě výbornou svíčkovou, kterou si objednáte u stewarda a on Vám teplé jídlo přinese na místo. Boží.
 |
| Liptovský Ján - autobusová zastávka |
 |
| Liptovský Mikuláš - nádražní kavárna |
 |
| Cestování vlakem se dá docela vydržet |
Epilog
Ušli jsme 59 km, nastoupali 4200 m. No určitě to nebylo naposledy a příští rok tam jedeme znovu, protože ty hory jsou nádherný, nahoře tam není téměř žádná infrastruktura a proto taky málo lidí. Bohužel počasí nepřálo, abychom si to mohli užít na pohodu, ale i to setkání se sílou přírody je fakt parádní zážitek.
