4. Den v horách a cesta do Maďarska

Poslední ráno. Večer, když už Šárka usnula, začal zuřivě štěkat nějaký pes nedaleko od nás. Zřejmě to bylo z nějaké salaše, protože po chvíli byl slyšet, jak ho někdo okřikuje, pak bije a pak byl konečně až do rána klid. 
Po probuzení jsem na netu netrpělivě hledal, jak hráli ti naši zlatí hoši proti Turecku, ale bohužel jsem se dozvěděl, že teď už je to pouze banda trapáků a samozřejmě "Pelta ven!".

Poslední ráno

Dnes není třeba vůbec spěchat, protože díky tomu, že jsme museli kvůli počasí upravit první den, nás čeká už pouze 6 kilometrů do kopce k hotelu, k zaparkovanému autu. Nejdříve dojdeme k silnici, kde jeden z nás dostal geniální nápad. Necháme tu batohy pod smrkem a nahoru půjdeme nalehko. Šarce se ten nápad moc nepozdává, má strach, že nám je někdo ukradne. Když ale pochopí, že pak by už zřejmě nikdy nikam nemusela, bere nápad za svůj. 

Sbaleno můžeme vyrazit 

Do kopce se tak vyloženě vznášíme a už v deset nás nadšeně vítá naše auto. Ještě dáme debatu se zdejším zřízencem, o tom, že chceme odměnu za odvlečení psa. Prý ale žádná odměna nebude, protože pes se v pondělí vrátil. „Ha, a kde teda je?“ ptáme se. V úterý šel přece do Temešváru, zní udivená odpověď. Začínám mít takový neodbytný pocit, že ten člověk si z nás normálně dělá prdel.

Šárka tvrdí, že takhle to bylo furt, já,že je to jen chvilková indispozice

Sundáme boty, ponožky, nazujeme sandály a hurá do civilizace. Cestou se zakecáme, ještě jsme si nestačili za ty čtyři dny všechno říct, a málem přejedeme místo kde máme batohy. Ty jsou pod ochranou dvou volně pobíhajících psů, kteří z nich cítí pach klobásy. Trochu mám strach, ale jsou milí a v klidu nás nechají odjet. 

Zlatíčka

Před první vesnicí zastavíme u horského potoka, kde ze sebe shodíme všechny voňavé věci, provedeme v chladné vodě komplexní očistu těla a konečně se oblékneme do čistého. Pak se zeptáme strýčka Googlu, kde je nejbližší McDonalds a jedeme si pro úžasný Big Mac s hranolkama. Taková dobrota po všech těch vysušených potravinách.

Šárka měla čas fotit, já ne

Opět jsem také mohl využít své skvělé lingvistické schopnosti. Bez zádrhelu přejedeme rumunsko - maďarskou hranici, ovšem za ní je nějaká šťára a policista nám ukáže, abychom zatočili na odpočívadlo. Tady ve frontě čekáme, až na nás dojde řada. Stáhnu okénko a Maďar mi říká "Honnan hová megy, és mit tud folytatni? Mutasd meg a papírokat az autó és a csomagtartó". Na to já mu plyne česky odpovím "Prosím?" Chvilku se zmateně dívá, evidentně je zaskočen, pak mávne rukou a ukáže, jeďte.

Trocha rumunského venkova

V autě se těšíme na postele, které na nás čekají na maďarsko - chorvatské hranici v městě Barcs. Vyprávíme si o polštářích a peřinách, matracích a prostěradlech. Když tam po páté přijedeme, jsme že všeho nadšeni jak malé děti. Jenom pán majitel, trochu pospíchá, protože od šesti se hraje Maďarsko - Portugalsko a on jde koukat na velké plátno do hospody. Jak já mu rozumím. Čemu nerozumím je to, že pán je po skvělém výsledku 3:3, čtvrt hodiny po zápase doma a evidentně celkem střízlivý.  To je prostě ten divoký východ.

Pod posledním kopcem

Na posledním kopci

Tam nahoře jsme ještě včera byli

3. Den v horách

Klidná noc, nádherné ráno. V noci jsme se vyspinkali do růžova a ráno nás uvítala modrá obloha. Je trochu chladno, tak se podává snídaně přímo do spacáku a přitom se otevřeným stanem kocháme okolními panoramaty. Asi takhle https://www.youtube.com/watch?v=x22E9N2Ohkc Pomalu zabalíme, nahodíme batohy na záda a jdeme zase dál. Na horizontu se ještě naposled otočíme a jen neradi se naposledy loučíme s "naším" jezírkem.

Po ranní hygieně nás čeká již poslední stoupání na nejvyšší vrchol pohoří Tarcu, které se velmi nenápaditě jmenuje taky Tarcu. Cesta je to příjemná, pozvolně nabíráme výškové metry a máme dost času vnímat krajinu. Konečně vidíme i v dálce stádo divokých koní.

Taky procházíme stádem ovcí, a jak všichni víte, kde jsou ovce, bývají i ovčácký psi, z kterých máme tak trochu strach. V momentě, kdy nás psi ucítí, se k nám s štěkotem rozběhnou. Zaujmou výhružný postoj kousek nad cestou a stále štěkají. Do toho nervózní ovce začnou bečet, a nějak nekontrolovatelně se přesouvat. Kde je bača, vůbec netušíme. Tady jsou mi poučky o výchově psů, získané sledováním dokumentů v televizi celkem k ničemu. Snažíme se jenom psy ignorovat a klidně jít dál. Když celé stádo projdeme, psi přestanou štěkat a začnou se zase věnovat svým ovcím. Se Šárkou si říkáme, jaká to byla brnkačka a jak zprávy na netu o hrozných ovčáckých psech trochu přeháněly. Zhruba za půl hodiny se blížíme k dalšímu stádu a my plní sebevědomí si nepřipouštíme možný problém. A problém už je na cestě.

Z tohoto stáda nevyběhnou jako minule dva psi, ale hned psů šest a pobíhají okolo nás v kruhu. My jdeme klidně stále dál, a když se dostaneme doprostřed stáda, psi se uklidní, rozprchnou a nechají nás být. Problém nastává znovu ve chvíli, kdy stádo chceme na druhé straně opustit. Znovu je chytá amok a začnou okolo nás kroužit. Oni nás totiž asi považují za nějaké dvounohé ovce a snaží se nás zase zahnat nazpět. Ještě chvilku jdeme, ale psi utahují kruh okolo nás těsněji a těsněji, už cítíme jejich dech na lýtkách a nám nakonec nezbyde nic jiného, než zastavit a počkat na příchod bači, aby sjednal pořádek. Chvilku mu to trvá, když přijde, psi nejdříve seřve ale ti si z toho nic nedělají. Pak holí dva přetáhne, až zakňučí, a my máme na chvíli pokoj. Poděkujeme za záchranu a bača se omlouvá asi ve stylu, no tohle je prostě Rumunsko. Navíc okolo projedou dva kluci na terénních motorkách a psi se za nimi rozběhnou. Jestli je chytli, nás už tolik nezajímá, snažíme využít nastalého zmatku a rychle odtud zmizet. Takže poslední prudké stoupání, únava, neúnava, vyběhneme skoro rychle jako ty motorky.

No a jsme nahoře, vrchol je dobyt. Fouká tu prudký vítr, takže si musíme vzít bundy s kapucí. Rychlé děláme pár vrcholových fotek a rychle pryč dolů, kde si v závětří odpočineme.

Už nás čeká jenom a jenom klesání, máme málo vody, ale hluboko pod sebou vidíme salaš, kde jak víme je pramen. Teplota s klesajícími metry neustále stoupá. Cesta je ovšem namotaná tak, že k tomu prameni jdeme snad tři hodiny a na závěr se z toho stává, pro nás tak trochu charakteristicky, boj o přežití. Hlavně pro mne. Dokonce to dopadlo tak, že když Šárka vidí, jak se motám, neustále mě napomíná, ať ty hůlky používám na co se má, a ať si s nimi pořád nemávám. Poslední stovky metrů jsou utrpení, slunce z nás vyždímalo veškerou sílu. Ale už tu jsme, batohy dolů, rozpálené hlavy pod vodu. Pak si vezmeme lahve plné ledové vod a zalezeme do stínu a mácháme si nohy v potůčku. Šárka také úplně sama uvaří puding, který nám udělá v bříšku, jako v pokojíčku.

Po půlhodině odpočinku, musíme ještě nabrat dost vody, protože v místě našeho posledního nocování žádná není. A taky musíme ujít ty poslední zatracený čtyři kilometry. 
Cesta vede v příjemném lesním stínu, akorát jednou se ještě dostaneme nad hranicí lesa a nám se tak naskytne poslední pohled na Tarcu.

Tady morálně zakolísám a navrhuji sejít dolů na silnici stopovat do hotelu, abychom mohli večer sledovat utkání Česko -Turecko. Šárka je naštěstí prozíravá a vysvětlí mi, že tohle určitě nemusím vidět! Moudrá to žena. Takže dojdeme na poslední prosluněnou louku, stavíme stan a těšíme se posledním nádherným večerním výhledem do kraje.

Ráno po snídani

Je radost mít při čištění zubů takový výhled

Ten pejsek vypadá zlatě, ale když jich je šest ......

Na vrcholu Tarcu je Meteo stanice

Šárka má osobní volno

Nohy v potůčku, mobil v ruce

A opět typická poloha horského vůdce na konci dne

2. Den v horách

Ráno v 5.53 nás budí další bouřka. Zůstáváme ležet, co jiného nám taky zbývá. Mezitím co děláme snídani,já Šárce vypravím, jak se mi v noci zdálo, že se nám do stanu dobývá medvěd pro naše klobásy. To mne tak rozrušilo, že jsem nemohl znovu usnout. Nakonec okolo půlnoci jsem vstal a šel dát všechny voňavý věci alespoň 30 metrů od stanu.

Obava z medvědů byla zcela na místě

Zhruba po hodině je klid déšť ustává a my můžeme konečně po vydatné snídani vyrazit k vrcholu. Pokud jste již od nás něco četli, tak jistě tušíte průběh. Pokud je pouze nakloněná rovina, jde nám to oběma docela dobře, pokud přichází strmé stoupání, jde to jednomu z nás dobře a ten druhý se silně zadýchává. Když se po čtyřech hodinách konečně dostaneme do sedla mám pocit, že je po mně. Když už přestanu omdlévat a popadnu dech, můžeme se společně podívat do kraje a víme, že na tohle jsme se celou dobu tak těšili, to panoráma je nádherný.

Nakloněná rovina

Toto už není nakloněná rovina

Zde taky potkáváme dva mladé Rumuny, kteří nám vyprávějí o noci kterou zažili na hřebeni. Dívka ještě teď má v očích slzičky a chvěje se jí hlas. Vichřice, sníh, kroupy, vytrhané kolíky, přetrhané šňůry, všude voda, všechno mokrý. Jdou dolů a ani se jim nedivíme. Zaplať Pánbůh, že jsme zůstali včera o tisíc metrů níž v poměrném bezpečí. Mimochodem jsou to jediní lidé, které tu za celou dobu potkáme, teda kromě bačů, ale o těch až příště.
Sedlo pro nás znamená polovinu z dnes nastoupaných metrů.

Pohled ze sedla

Takže vzhůru s elánem k vrcholům. Bohužel elán načerpaný odpočinkem, nám vydrží asi tak deset minut a v podstatě až do večera si pak hrajeme na himalájskou výpravu těsně pod Mount Everestem. Deset kroků, chvilku vydýchat a znovu. Cestou několikrát měníme dress code, protože je typické aprílové počasí. Chvilku jasno, chvíli prší. Naštěstí žádné bouřky široko daleko, takže není důvod nikam spěchat.

Okolo páté dorazíme k "našemu" horskému plesu, na které jsme se celý den tak těšili. Nejdříve postavíme stan a okolo rozprostřeme všechny mokré věci k dosušení. Pak si uděláme kávu a až do soumraku obdivujeme celou tu nádheru, kterou tu můžeme  sledovat přímo v ultra HD rozlišení.

Ranní hygiena

Fakt jsme moc nespěchali a spíš odpočívali

Závěrečný zasloužený odpočinek

Paráda

Typická poloha horského vůdce na konci dne

1. Den v horách

Večer jsme domlouvali s majitelem hotýlku, kdy bude snídaně, tvrdil, kdy si řekneme. Tak my, co teda v sedm? Žádný problém.Ráno v sedm narazíme na zavřené dveře jídelny a nikde nikdo. Za chvíli se objeví takový stařík, kterého jsme tady včera neviděli a ptá se nás zda jdeme na snídani. A pozor, říká nám to skoro česky. Ptáme se ho, kde se naučil tak hezky česky. Tomu se dost divil, prý česky vůbec neumí, ale zato prý mluví trochu ukrajinsky. Někam volá ale nikdo mu to nezvedá. Řekne česky vteřinu a někam zaběhne. Po 20 minutách konečně přichází jeho blahorodí majitel, ještě zalepené oči a my můžeme dostat výtečnou omeletu se šunkou a ovčím sýrem, bagetku s domácí borůvkovou marmeládou.

Nevím jestli to víte, ale když v Rumunsku odcházíte někam na výlet, dostanete od místních sebou jako průvodce psa. Zvláštní odměna je vypsaná, když jim ho nakonec nepřivedete nazpátek. Tady totiž všude pobíhá spousta bezprizorních psů. My jsme vyfasovali jednoho co vypadá trochu jako medvídě. Když se u auta obouváme do pohorek olizuje Šárce nohy a snaží se nějak nacpat dovnitř.

Na ty hory v dáli jdeme

Nasadíme batohy, auto necháme pod dozorem u hotelu a jdeme vzhůru po sjezdovce. Pes za námi. Protože jsem viděl spousty dílů cvičitele psů Cesara Millana, vím jak na to. Nejdříve si zjednám u psa respekt a pak několika ráznými povely ho donutím k návratu. Šárce se hned běžím pochlubit svým úspěchem, ale ta mne upozorní, že pes nás jenom oběhl a je od nás dvacet metrů nalevo. Pak teda ještě zkusím po něm házet kameny, dvakrát ho přetáhnu holí, ale furt jde v uctivé vzdálenosti s námi. Když po chvíli míjíme divokou psí smečku, najednou je u nás a jde Šárce přímo u nohy a využívá naší ochranu. Psi na nás jenom vrčí, cení zuby, sliny jim stříkající od huby, ale jinak jsou to zlatíčka.

Tak si tak jdem, my dva a pes. Když si sedneme na svačinu posadí se o kousek vedle nás a dělá na nás smutný psí voči. Šárka, tak mu dáme kousek salámu. Opovaž se, zle se na ni obořím, ten pes musí získat dojem, že jsme pěkný svině a že z nás nic nekouká. Jinak se ho nezbavíme. Co s ním na hřebeni asi budeme čtyři dny dělat.  No a hned na mě dělali psí voči dva.

Nakonec pochopila a za celých šest hodin nedostal ani drobek. Jemu zase došlo, co jsme zač a jak jsme procházeli malou vesnicí (jediná na cestě), vlísal se do přízně rodiny s dětmi a my ho už nikdy neviděli. Šárka se mne ještě později snažila dojímat historkami o pejskovi, který chudák je sám opuštěný, vystrašený a hladový v pustých lesích, ale já ji pro změnu ujišťuji, že ta rodina se o něj určitě dobře postará, přijme ho za člena rodiny a zahrne nehynoucí láskou.

Šárka se dočkala na chvíli vytoužených prosluněných luk a strání

Začátek našeho výstupu jsme museli kvůli počasí výrazně poupravit. Všechny meteo aplikace hlásí na odpoledne bouřky, jenom se liší v tom, zda to má být v jednu, ve dvě nebo ve čtyři. Tou dobou jsme původně měli být už na hřebeni ale nechceme hazardovat a proto nejdříve sejdeme do údolí do vesnice a teprve odtud začneme pozvolna stoupat. Chceme jít tak dlouho, dokud nebudou hromy a blesky, pak, že na nejbližším možném místě postavíme stan a přenocujeme. A jak řekli, tak ......... no neudělali. Nakonec začalo krápat okolo páté, my si oblékli nepromokavé oblečení a hledali místo na postavení stanu. Jako na potvoru jenom cesta, z jedné strany sráz do potoka, z druhé skála. Déšť zesiluje a zesiluje, už je tu průtrž a blesky. Nepromokavé věci už nejsou moc nepromokavé a žádný trochu rovný plácek alespoň dva krát dva metry. Nakonec po půlhodinovém úprku v té slotě , nacházíme ne zrovna ideální místo a začínáme konečně stavět stan. Je zajímavé, že ačkoliv máme tuto činnost normálně dobře nacvičenou, v těchto podmínkách, se nám moc nedaří. Země je kamenitá nejdou zatlouct kolíky a mezitím vítr lomcuje se stanem a snaží se ho odnést do oblak. Klečíme tam v podstatě v potoku, který se vytvořil všude okolo, tlučeme kameny do těch pitomých kolíků, aby ten stan byl alespoň malinko ukotven. Nakonec se to trochu podaří a my můžeme dovnitř. Předsíňkou se nám sice valí potůček, ale s tím už se prostě musíme naučit žít.

Uvnitř je zmatek,sundat mokrý věci, rozbalit a nafouknout karimatky, vyndat spacáky, obléknout se do suchého. Když v tom náhle, aha, počkat, moment. Potřebuji na malou. Takže sundat suché věci, jít ven, vykonat potřebu, vrátit se dovnitř,utřít se ručníkem, vzít si suché věci. No to to je mi ale zima, uděláme, si čaj. Aha, počkat, moment, máme málo vody . Takže sundat suché věci, přinést z potoka vodu, utřít se už trochu mokrým ručníkem, vzít si suché věci. No a takhle my si tu vesele žijeme.

Prolog a cesta

Ahoj všem doma, 
tak kluci a holky, chlapci a děvčata, jak jste správně pochopili jsme opět "On The Road". Nejdříve, než se dostaneme k deníku, se ale musíme věnovat zásadní otázce:

Proč proboha zrovna do Rumunska?

Možná by stačilo napsat, proto https://youtu.be/gIhHMj9s9xA Ale je to trochu složitější. Po loňském zážitku na Korsice, kde jsme se velmi poučili, jsme chtěli udělat podobný přechod, ale tentokrát s vlastním stanem. Zemí v Evropě, kde si v horách můžete legálně kdekoliv postavit stan, moc není, v podstatě je to jen Skandinávie a nebo, a modří již vědí, Rumunsko. Pak jsem si taky matně vzpomněl, že jsem si kdysi před 32 lety pořídil krosnu, péřový spacák a měl odjet do Rumunska na Fagaraš, ale tenkrát to nějak nedopadlo a radši jsem šel na vojnu. A protože sny se mají plnit a rumunské hory mají stále skvělý zvuk, pro svoji rozlehlost a opuštěnost, medvědy a divoké psy, ovce a divoké koně, bylo rozhodnuto. 
Je jasný, že na strmý Fagaraš dnes už asi nemáme a tak jsme radši zvolili oblejší a mírnější pohoří Tarcu, s výškou 2300 m.n.m.

Šárku zimní příprava vyloženě bavila

I na horách platí těžko na cvičišti, lehko na bojišti, takže jsme opět trávili od zimy každou sobotu v našich Krušných a snažili se zase nabrat nějakou fyzičku. A jestli nám to k něčemu vůbec bylo, se dozvíte v našich zprávách, v následujících dnech.

Cesta

Cesta do Rumunska je velmi "zábavná". V Lovosicích najedete na dálnici a v našem případě 50 kilometrů před cílem v Rumunsku z ní sjedete. Krajina je taky velmi vzrušující. Za Brnem začne rovina, která pokračuje a pokračuje a v našem případě, 30 kilometrů před cílem skončí. Tím, že dálnice vede stále po rovině čeká vás zhruba jedna zatáčka na 36 kilometrů. Jediné zpestření nám teda připravila naše navigace Waze, kterou tímto všem srdečně doporučuji. Třikrát nás svedla mimo dálnici, takže jsme viděli moravské vesničky, kus Brna a malinko maďarského zemědělství, hezké. Tím jsme se ale elegantně vyhnuli všem dálničním zácpám a mohli nerušeně pokračovat k cíli.

Zábavné Maďarsko

Protože jedeme směrem na Balkán, který, jak všichni víte, začíná za Jihlavou, jsme samozřejmě dopředu počítali s tím, že bude docházet ke značným kulturním střetům. První šok jsem utrpěl ještě doma, když jsem zjistil, že dálniční známka pro Slovensko, Maďarsko i Rumunsko, se dá pořídit v klidu domova přes internet. Tam nepotřebujete samolepící známku na přední sklo! Kde to jako jsme? Jak k tomu přijdou tiskaři, prodejci a falzifikátoři dálničních známek? Naštěstí máme na ministerstvu dopravy člověka, který nekecá a maká, takže nám ty naše úžasné nálepky vydrží určitě dalších dvacet let. Cesta je tedy velmi nudná a aby jsme se teda cestou nezbláznili, posloucháme audio knihy. Tentokráte vyšla řada na Betty MacDonaldovou, "Dusím se ve vlastní šťávě", což je ideální záležitost pro nás opravdové pseudointelektuáli. Po půlhodině vždy knihu vypneme a společně řešíme problémy hrdinky ve 40 letech minulého století v Americkém Seattlu. A mezi námi, řeší úplně stejně věci jako my dnes.

V autě je výborná nálada (foceno v Chrámcích)

Když se konečně blížíme po 11 hodinách k "našim" horám vidíme nad nimi skutečně zlověstně tmavou oblohu. Posledních třicet kilometrů je silnička, na které musíme zdolat převýšení 1600 metrů. A teď si to představte. Tma, déšť, že stěrače jedou naplno a nestíhají. Po silnici tečou potoky bahna. Vichr, že se občas musíme na poslední  chvíli vyhnout padlému stromu. Těch posledních pár kilometrů jsme jeli snad tři čtvrtě hodin. Když jsme nakonec dojeli to tohoto zdejšího mondéního lyžařského střediska, zjistili jsme, že je zde zhruba 10 hotelů a penzionů ale z toho je 7 opuštěných a vypálených. Díky tomu počasí, fakt jak z hororu.

Poslední vesnice, před horama. Hory jsou v tom černým pozadí.

Přivítali nás ale velmi milí majitelé hotýlku, kteří hovořili pouze a jenom rumunsky ale i tak jsme to rukama nohama dali a tento dlouhý den nakonec šťastně skončil tím, že Ronaldo nedal penaltu. Boží!

Vypadá to tady zhruba jako ve Špindlu

No a jak to bylo dál, si povíme, již zítra.