Petr a Šárka "On The Road": 3. Den v horách

Klidná noc, nádherné ráno. V noci jsme se vyspinkali do růžova a ráno nás uvítala modrá obloha. Je trochu chladno, tak se podává snídaně přímo do spacáku a přitom se otevřeným stanem kocháme okolními panoramaty. Asi takhle https://www.youtube.com/watch?v=x22E9N2Ohkc Pomalu zabalíme, nahodíme batohy na záda a jdeme zase dál. Na horizontu se ještě naposled otočíme a jen neradi se naposledy loučíme s "naším" jezírkem.

Po ranní hygieně nás čeká již poslední stoupání na nejvyšší vrchol pohoří Tarcu, které se velmi nenápaditě jmenuje taky Tarcu. Cesta je to příjemná, pozvolně nabíráme výškové metry a máme dost času vnímat krajinu. Konečně vidíme i v dálce stádo divokých koní.

Taky procházíme stádem ovcí, a jak všichni víte, kde jsou ovce, bývají i ovčácký psi, z kterých máme tak trochu strach. V momentě, kdy nás psi ucítí, se k nám s štěkotem rozběhnou. Zaujmou výhružný postoj kousek nad cestou a stále štěkají. Do toho nervózní ovce začnou bečet, a nějak nekontrolovatelně se přesouvat. Kde je bača, vůbec netušíme. Tady jsou mi poučky o výchově psů, získané sledováním dokumentů v televizi celkem k ničemu. Snažíme se jenom psy ignorovat a klidně jít dál. Když celé stádo projdeme, psi přestanou štěkat a začnou se zase věnovat svým ovcím. Se Šárkou si říkáme, jaká to byla brnkačka a jak zprávy na netu o hrozných ovčáckých psech trochu přeháněly. Zhruba za půl hodiny se blížíme k dalšímu stádu a my plní sebevědomí si nepřipouštíme možný problém. A problém už je na cestě.

Z tohoto stáda nevyběhnou jako minule dva psi, ale hned psů šest a pobíhají okolo nás v kruhu. My jdeme klidně stále dál, a když se dostaneme doprostřed stáda, psi se uklidní, rozprchnou a nechají nás být. Problém nastává znovu ve chvíli, kdy stádo chceme na druhé straně opustit. Znovu je chytá amok a začnou okolo nás kroužit. Oni nás totiž asi považují za nějaké dvounohé ovce a snaží se nás zase zahnat nazpět. Ještě chvilku jdeme, ale psi utahují kruh okolo nás těsněji a těsněji, už cítíme jejich dech na lýtkách a nám nakonec nezbyde nic jiného, než zastavit a počkat na příchod bači, aby sjednal pořádek. Chvilku mu to trvá, když přijde, psi nejdříve seřve ale ti si z toho nic nedělají. Pak holí dva přetáhne, až zakňučí, a my máme na chvíli pokoj. Poděkujeme za záchranu a bača se omlouvá asi ve stylu, no tohle je prostě Rumunsko. Navíc okolo projedou dva kluci na terénních motorkách a psi se za nimi rozběhnou. Jestli je chytli, nás už tolik nezajímá, snažíme využít nastalého zmatku a rychle odtud zmizet. Takže poslední prudké stoupání, únava, neúnava, vyběhneme skoro rychle jako ty motorky.

No a jsme nahoře, vrchol je dobyt. Fouká tu prudký vítr, takže si musíme vzít bundy s kapucí. Rychlé děláme pár vrcholových fotek a rychle pryč dolů, kde si v závětří odpočineme.

Už nás čeká jenom a jenom klesání, máme málo vody, ale hluboko pod sebou vidíme salaš, kde jak víme je pramen. Teplota s klesajícími metry neustále stoupá. Cesta je ovšem namotaná tak, že k tomu prameni jdeme snad tři hodiny a na závěr se z toho stává, pro nás tak trochu charakteristicky, boj o přežití. Hlavně pro mne. Dokonce to dopadlo tak, že když Šárka vidí, jak se motám, neustále mě napomíná, ať ty hůlky používám na co se má, a ať si s nimi pořád nemávám. Poslední stovky metrů jsou utrpení, slunce z nás vyždímalo veškerou sílu. Ale už tu jsme, batohy dolů, rozpálené hlavy pod vodu. Pak si vezmeme lahve plné ledové vod a zalezeme do stínu a mácháme si nohy v potůčku. Šárka také úplně sama uvaří puding, který nám udělá v bříšku, jako v pokojíčku.

Po půlhodině odpočinku, musíme ještě nabrat dost vody, protože v místě našeho posledního nocování žádná není. A taky musíme ujít ty poslední zatracený čtyři kilometry.
Cesta vede v příjemném lesním stínu, akorát jednou se ještě dostaneme nad hranicí lesa a nám se tak naskytne poslední pohled na Tarcu.

Tady morálně zakolísám a navrhuji sejít dolů na silnici stopovat do hotelu, abychom mohli večer sledovat utkání Česko -Turecko. Šárka je naštěstí prozíravá a vysvětlí mi, že tohle určitě nemusím vidět! Moudrá to žena. Takže dojdeme na poslední prosluněnou louku, stavíme stan a těšíme se posledním nádherným večerním výhledem do kraje.