Ahoj všem doma
Pondělí 2.2.
Včera jsme se rozloučili v momentě, kdy jsme šli spát. Šárka mi ráno hlásila, že si asi 15 minut četla a pak až do rána s jednou přestávkou spala. Já to měl poněkud složitější. Když jsem začínal usínat a dech se mi dostatečně uklidnil, najednou jako by mi někdo hodil hadr přes pusu a začal mně dusit. Když se to stalo poprvé, tak jsem se docela vyděsil. V propozicích chaty je, že v případě vysokohorské nemoci okamžitě odejděte dolů. Vím já, jak taková nemoc vypadá. Za chvíli to beru již jako samozřejmost, akorát, že se s tím docela blbě spí, no spíš to nejde. Každou chvíli se dívám na telefon, kdy proboha už bude ráno. Jak tak v tom nočním tichu poslouchám, nejsem v tom sám, dusí se tu ještě někdo.
Konečně je pět hodin, někomu zapípal telefon a vstává. Budím Šárku bereme si do ruky batohy boty a v podvlíkačkách se jdeme obléct na chodbu abychom ostatní nebudili. Už jsem si zvykli, že jsme nejstarší na diskotékách, ale tady po ránu zjišťuji, že i na horských chatách. Beze slov si oblékáme vše co máme v batozích, snídáme kávu z automatu a sušenky “Be Be Dobré ráno” (sponzorský příspěvek by se hodil), ještě kulicha, čelovku a můžeme mezi prvníma v půl šestý vyrazit do tmy. Kupodivu není zima jakou jsme čekali a zakousneme se znovu do skály nad námi.
Tma je téměř absolutní, protože měsíc který včera večer tak vesele zářil, šel pa pá a nebýt světýlek na hlavě, neušli bychom ani krok. I tak je to docela pakárna v tý suti hledat cestu. V jednu chvíli, kdy jdeme za 4 mladýma, najednou cesta nějak mizí, kameny jsou větší a větší. Zastavím Šárku, kontroluji naši pozici na mapě v telefonu a hlásím ji, že naše cesta je více vpravo. Skutečně ji ta holka šikovná po chvíli najde a můžeme relativně pohodlně pokračovat. “Vot éto těchnika” Omladina která uvízla někde pod námi, na nás volá, zda jsme na cestě, říkáme
“Yes, We Are On The Road”. Počkáme až se k nám vyškrábou a zase nám utečou. Je úžasné se na chvíli zastavit, vypnout světlo na hlavě, slyšet jen svůj dech, vidět pár světýlek pod sebou, pár nad sebou a milióny hvězd nad hlavou.
Po hodině a půl se dostáváme konečně k závěrečné části, jícnu sopky. Tady už jsem, dámy prominou, totálně nasračky. Šárka furt skáče po kamenech přede mnou a v každé zatáčce na mne čeká. Naštěstí asi 300 metrů pod vrcholem, začne na obzoru slabá oranžová záře a když se přede mně sune jeden mladík, poklepe mne po rameni a řekne mi “Héroe”. To mi naleje sílu do žil a jdu jak v transu. Najednou něco ucítím, co to je? No jo naše chemička! Okolo jícnu unikají sirné plyny. Tak to už jsme fakt nahoře. Když jedním takovým oblakem procházím, snažím se zadržet dech ale nevydržím to, musím se toho smradu nadechnout, rozkašlu se a málem se tam pozvracím.
Šárka s hubou od ucha k uchu, už zabrala nahoře super místa, abychom na tu parádu měli co nejlepší výhled. Je tu hrozná zima, někteří na sobě mají i spacáky. Natočíme pro Vás krátké video, o kterém můj syn prohlásil, že mluvit do kamery a soustředit se u toho hlavně na to, aby člověk neupadl do bezvědomí je dost náročné.
Němec pod námi oznamuje údaj z teploměru “minus zehn!”, my ze sudet to okamžitě tlumočíme ostatním. Usadím se a čekáme na začátek, kupodivu ani neběží žádné reklamy, ani úvodní titulky, jde se hned na věc. Je nás tu okolo dvaceti a všichni vypadají zmrzle a zároveň napjatě jak tenhle kus dopadne. Film to není dlouhý ale parádní. Pokud se sem chystáte, tak dál nečtěte, protože vykecám celou pointu. Vyleze! Je to fakt hroznej fofr, jak je rychle celý venku a už nám hřeje do tváří. Škoda, že alespoň na konci není v jaké produkci se to koná, například by se tam hodilo “Stvořitel & Company s.r.o.” Nějakého Oscara by si to určitě zasloužilo, když ne za zvuk, tak alespoň za vizuální efekty.
Ještě tam chvilku po vrcholu pobíháme, fotíme stín, který Teide dělá do vzdálenosti 200 km. Všichni mají v obličeji výraz jako malé děti o vánocích, jsou družní a hovorní. Nějaký chlapec se Šárky ptá odkud jsme, Šárka mu odpoví a otázku oplatí a on nám oznámí, že je z Barcelony. Já se ho ptám “Spain?” Evidentně mně nezná a nechápe kvalitní humor. Tak to zachraňuji otázkou “Cataluña?” To už je lepší, opatrně se rozhlédne a zašeptá “Maybe”.
Postupně se naše společenství rozpadá a každý spěchá dolů, my jsme se po zralé úvaze, rozhodli pro trochu nesportovní návrat lanovkou. Koleno bolí a dolů by dostalo pořádně zabrat. Já si opravdu nechci zničit svoji tak slibně rozjetou volejbalovou kariéru. Sejdeme tedy k lanovce a postupně ze sebe odkládáme vrstvy oblečení. První lanovkou v 9 hodin sjedeme dolů a v jedenáct už jsme “doma” u moře.
 |
| Pá, pá Teide |
Osprchujeme se a jdeme po obědě na tří hodinky spát. Večer se jdeme pouze projít okolo moře, koupit pár věcí v konzumu. Doma pak až do půlnoci sedíme zabalení do dek na terase a nadšeně si navzájem připomínáme zážitky posledních hodin.
Děkujeme všem za podporu, bez Vás bychom to opravdu nedokázali. Víme, že v několika rodinách ukápla nejedna slzička a bylo bouchnuto nejedno šampáňo. Slibujeme, že již teď přemýšlíme, čím bychom Vás potěšili příště.
