Andalusie IX.

Ahoj všem doma,

A máme tu první velký problém, stesk po rodné hroudě. Ty oblé kopečky Českého středohoří, lesnaté Krušné hory, zurčící potůčky, chaloupky pod horami, a hlavně vy přátelé, vy kteří jste solí české země, vy nám tady všichni hrozně chybíte. Víme, že už to máme za pár a zase se všichni uvidíme, ale i tak je to pro nás tak těžké. A protože vás máme tak rádi, tak vám posíláme pár rad do života a návod na co určitě nesmíte zapomenout (využili jsme k tomu naše oblíbence Midi Lidi). Protože ta poctivá česká písnička od srdce, je to, co nám teď nejvíce pomáhá.

Ale dost těch tklivých slov, svět se točí přeci dál. Ovšem díky této zjitřené atmosféře, u nás dnes proběhlo dokonce pár slovních přestřelek. Nakonec je vyhrála Šárka, která mi řekla, že jestli nepřestanu furt kafrat, můžu jít večer, tak akorát za klukama do lesika (viz. loňská Garrucha VIII.). Tam se mi teda vůbec nechce, a tak radši mlčím jako pěna a nechám ji vyhrát v tenise. Moc mi to ovšem nepomohlo, protože musíme jet na výlet do Very, nutně totiž potřebujeme stříbrný přívěsek s panáčkem Indalo (http://en.wikipedia.org/wiki/Indalo). Samozřejmě musíme projít všechny klenotnictví a žádný nám není dost dobrý.

Až na druhém konci města konečně uspějeme. Nezapomeňte ho proto Šárce po návratu pochválit, protože jsem si kvůli němu málem v poledním vedru ušoupal nožičky. Po úspěšném nákupu se nám konečně trošičku zvedla nálada a tak to do soboty snad nějak ve zdraví překlepeme.

Indalo - my vezeme samozřejmě variantu na krk

Andalusie VIII.

Ahoj všem doma,

včera pro naší oblast vydal Španělský hydrometeorologický ústav varování kvůli silnému jižním větru o rychlosti 70 km/h. Když ráno vylezeme ven, ukazuje se, že předpověď byla pravdivá. Venku za hranicemi "našeho resortu" vzduchem poletuje různý bordel. Plastové lahve, plechovky, igelitové tašky ba i celé popelnice. Je nám jasný, že na pláž u baráku nemůžeme, protože poletující písek není nic pěkného. Když vás to tak otryskává, výsledkem je sice hlaďounká pleť ale bolí, bolí.

Vzhledem ke směru větru, vybíráme z naší zásobárny vhodnou pláž, která bude mít ochranný val z hor a podklad z oblázků, které snad vítr neunese. Jedeme na jih, takže proti větru a naše malé autíčko má co dělat, aby se tou vichřicí pomalu sunulo dál. Když se k tomu přidá kopec je o zábavu postaráno, leckdy musíme podřadit až na dvojku. Cestou míjíme pláže sousedního městečka Mojacar a přestože tam vlaje u plavčíků zelená vlajka a tudíž nejsou vysoké vlny, na pláži není ani noha. Za posledním hotelem, sjíždíme ze silnice a čeká nás 4 km po šotolinové cestě, na které se většinou dvě auta vedle sebe nevejdou.

My potkáme jenom jeden jeep a ten naštěstí kousek couvne, a na zrcátka se jen tak tak míjíme. Když prvně spatříme parkoviště nad "naší pláži", nevěříme svým očím. Stojí tam pouhá tři auta. Na místě pak zjistíme, že totiž i tady hrozně fičí a tak se přidáváme k ostatním zoufalcům a tiskneme se na skálu. Dá se vydržet i nějaká ta rána poletující kamínkem. Přes silný vítr jsou vlny opravdu malé, tak se jdeme raději schovat do moře. Plaveme proti vlnám navzdory živlům. Jelikož vítr zvedá z hladiny vodní tříšť a moje brýle nemají stěrače, po chvíli se musím orientovat pouze podle hlasové navigace, kterou mi bezpečně zajišťuje Šárka. Po 15 minutách usilovného boje, se otáčíme a zjišťujeme, že jsme se díky větru vzdálili pouhých 20 metrů od břehu. Tak si lehneme na vodu a necháme se dovézt zpět na břeh. Á propós, splývaní na zádech. Šárka říká, že jsem v tom hodně dobrej a že až se tento sport dostane na olympiádu, tak máme zlatou jistou. Těší mě taková chvála ale podotýkám, že se to musí odehrávat v mořské vodě, protože u nás na jezeře už mi to tak dobře nejde. 

Vítr se postupně utišuje, slunce slábne, lidé postupně odjíždějí a okolo sedmé je celá pláž opravdu jenom "Naše". Nahoře nad pláží je nádherná vila, jak můžete vidět na fotce. Už roky obdivujeme její nádherné umístění nad zálivem. Přicházím s nápadem, že bychom tam mohli jít na návštěvu a nabídnout majiteli na výměnu naše 3+1 v Mostě, plus nějaký doplatek. Šárka říká, že by to s nim klidně vyměnila a že by nám ani nemusel nic doplácet. Už se tam vydáváme, obchod je podle nás na spadnutí, pak si ale uvědomíme, že stejně nevíme čím bychom se tu živili, tak návštěvu vynecháme a jedeme domů.

Cestou domů se stavujeme v obchodě pro zásoby a tam jsem vyfotil tuhle zvláštní rybu. Takže tu máme soutěž pro pro vás, chytré hlavičky, jak se ta ryba jmenuje?

Andalusie VII.

Dobrý den, všem doma,

dnes opravdu nevím co dříve, událo se toho tolik. Vezmu to podle důležitosti.

1. Tenis

Konečně se mi podařilo Šárku porazit! Byl to tuhý boj ale nakonec jsem jí udolal. Po zápase jsem se sice dozvěděl, že to bylo nespravedlivé, jelikož jsem použil při mečbolu nepovolený úder, liftovaný forhend (Při úderu s horní rotací je míč roztočen okolo vodorovné osy vpřed dolů (horní část se otáčí ve směru letu). Pohyb rakety je v takovém případě veden zdola nahoru. Dráha letu míče je pak vyšší než u přímého úderu a jeho odskok je vysoký. Úder, který má nižší intenzitu a menší rychlost horní rotace se jmenuje liftovaný úder). Pokud si to dokážete představit, tak se jedná o vůbec nejběžnější tenisový úder. Zároveň se také dozvídám, že cena 12 euro za kurt je přemrštěná, a že už tam asi nebudeme vůbec chodit.

"Naše pláž" - nejoblíbenější

2. Slunečník

Tak nakonec mé technické myšlení slavilo úspěch. Po několika hodinách různých propočtů, ve kterých jsem musel brát do úvahu spoustu věcí, jako je plocha slunečníku, síla větru, výška slunečníků, hustota písku atd., jsem spočítal že pokud slunečník zaražený do písku 36 cm, zatížíte pomocí provazu kamenem o váze 8,73 kg mělo by to slunečník ochránit před větry do rychlosti 70 km/h. Problém docela byl, na místě najít přesně ten vyhovující kámen. Po půl hodině hledání se mne Šárka zeptá, proč nemůžeme použít nějaký těžší kámen. Takže se podvoluji experimentu a přivazujeme kámen važící 10, 87 kg. A opravdu to funguje skvěle i s ním. Kontroluji své výpočty a opravdu mám v rovnici chybu, vypadlo mi tam: nebo je větší než.

Lidský důvtip snad nemá hranic

3. Východ slunce

Jezdíme sem už dost dlouho ale nikdy jsme si nepřivstali abychom přivítali východ slunce. Na internetu zjišťujeme, že tato událost by měla nastat druhý den v 6,47 hod. Nařídíme si budíka na 6,25 abychom měli dostatečnou rezervu. Ráno vyběhnu jako rybička, jdu se opláchnout a stále pokřikuji na Šárku vstávej, vstávej, ale té se z vyhřátého pelíšku nechce. Po použití pár neučesaných slov nakonec vstává a s “nadšeným” výrazem, ala vyvoraná myška, mě následuje. Jen co se oblékneme a otevřeme dveře od apartmánu vidíme, že je zle. Mraky! Šárka se automaticky obrací směr postel ale přemluvím jí, že když už jsme vzhůru, tak to může mít za sebou a slibuji, že nebude muset vstávat zítra znovu. Když dojdeme na pláž, tak se akorát na obzoru začíná sluníčko v přesně uvedený čas klubat na hladinu. Je to úžasná podívaná, při které, díky tomu, že je pod mrakem, obloha hraje všemi barvami. Šárku to tak dostane, že začne slunce nadšeně vítat. Trvá to jenom pět minut a slunce zmizí za mraky. Když už jsme tam a Šárka prohlásila moře za teplé, tak se ještě vykoupeme a jdeme se nasnídat a dospat.

Šárka jásá nad příchodem nového dne

4. Nová zábava

Ještě jsem vymyslel takovou zábavnou novinku, kterou si všichni můžete sami vyzkoušet. Vezmete fotoaparát nebo mobil a sami sebe z ruky vyfoťte a pak to dejte někam na sociální sítě. To by se mohlo chytit, co myslíte? Jenom ještě vymyslet pro to nějaký název. Pomožte!

Andalusie VI.

Ahoj všichni doma,

včera jsme byli na malé pláži, kde byl krásný klid a bylo nás tam jenom pár. Kde se vzala tu se vzala, skupinka 8 mladých vlasatých lidi. Naštěstí byli dobře vychování a věděli co se sluší a patří. Vybrali si na pláži nejstaršího kmeta, tudíž mne, a vyslali ke mě vyjednávací skupinku. Chlapci a děvčata slušně pozdravili, představili se a informovali mne odkud jdou a kam a jak dlouho se na "naší pláži" zdrží. Já jsem po minulých zkušenostech s tímto druhem lidí, (někteří si jistě pamatují) měl jediný požadavek, "Do moře se nesere!". Zřejmě to pro ně byla novinka, jelikož odešli se zmatenými výrazy a dobrých deset minut se s ostatními vzrušeně dohadovali. Pak se vrátili s tím, že na naše požadavky přistupují. Den pak probíhá v poklidu. Mládež po juchavé půl hodince ve vlnách usíná za poledního slunce přímo na pláži.

Tak to jsou ti naši mladí

My se schováváme pod slunečníkem i když je to boj. Už jsem o tom psal loni. Stále se nám nedaří slunečník řádně ukotvit ve větru. Pokud je na pláži sto slunečníků a jeden poletí bude to určitě ten náš. Navíc mi stále dělá problém dostat se rychle z polohy ležmo do polohy stojmo. Než se, mi to povede, Šárka má již slunečník chycený a sbalený. Když mi ho podává, tak mi oznámí,”Je zajímavé, že zrovna zase ten náš”. Okolo čtvrté se přijde omladina rozloučit a já jim děkuji za to, že se chovali pěkně a že naší podmínku zřejmě všichni dodrželi. Dlouho klid na pláži ovšem nevydrží. Za chvíli je vystřídá jiná skupina, tentokráte jsou to tři rodiny s dětmi. Žádné oslovení kmeta, žádné představení. Prostě se flákli na "naší pláž" a začali dělat bordel! Fakani běží do moře skáčou ve vlnách, přitom pokřikují na zbylé na břehu. Když jdu do vody já, tak mne dokonce dvakrát postříkají! Když jdou konečně na břeh, tak čekáte, že si lehnou a budou odpočívat. Kdepak, zorganizují s dospělýma fotbalové utkání, při kterém pořád vznikají výbuchy smíchu a hlasitého dohadování, proste hrozně nepříjemní lidé.  Na ten jejich fotbal se taky nedá koukat a je ani nenapadne, že by do hry pozvali mě. Myslím, že ze svého místa ve středu zálohy, bych dokázal hru zrychlit a dat ji i myšlenku.

Šárka cítí jak ve mně narůstá napětí a cpe mi pořád nějaké jídlo abych se uklidnil. Po chvíli ale zásoba potravin dochází a Šárka moudře rozhoduje, že podle hesla moudřejší ustoupí, radši pojedeme domů, aby se tam někomu nestala nějaká nehoda.

Andalusie V.

Dobrý den všem doma,

už jsme tady dlouho a dostatečně aklimatizovaný, abychom začali vyjíždět na celodenní výlety do okolí a v naší dvojici nastává harmonie. Šárka leží na pláži a čte si, případně spí a já můžu pořádat odvážné výpravy do okolí. Po návratu si Šárka se zájmem poslechne, co jsem kde viděl, kde až jsem byl a koho všeho jsem potkal. Pak jdeme blbnout do vody a to podle toho jaké jsou vlny. Dnes to bylo fajn dalo se na nich surfovat. Samozřejmě, že ne na prkně ale za využití vlastního těla. Šárka přitom má nadšený výraz dítěte o vánocích, já výraz malého vyděšeného králíčka. Pak si lehneme na břehu a drbeme lidi okolo nás. A když žádný lidi okolo nás nejsou, tak drbeme vás, naše drahé doma. Vaše chyba máte tu bejt :-)

Při návratu do "našeho apartmánu" se zastavíme v "našem marketu" pro něco k snědku a nějaké to pivo a víno. Minule se mi tam přihodila taková nepěkná věc. Mam totiž přísný zákaz projíždět vozíkem mezi regálama s tvrdým alkoholem (Šárka říká, že jsem po něm hrozně divokej). Ale jedu si to takhle okolo kosmetiky a tam na boku vystavený v akci flašky Jim Beam. Nevím, jak se to mohlo přihodit, ale nějaká ta flaška mi musela sama skočit do vozíku, ani jsem si toho nevšiml. Naštěstí Šárka u pokladny byla pozorná a toho nezvaného pasažéra odhalila a poslala tam kam patří. Chvilku mne podezírala, že s tím mám něco společného ale pak se nechala přesvědčit, že jsem v tom naprosto nevinně. Fakt, nelžu, čestně.

A protože se blíží víkend (a taky díky tomu, že nemáme téměř žádné komentáře), dávám si volno a další zpráva bude v pondělí. Nebojte o nic zásadního nepřijdete.

Andalusie IV.

Ahoj všichni doma,

dny už tu plynou v neměnném rytmu. Jak jste podle včerejší zprávy mohli pochopit, proběhl už i první tenisový zápas na krásně rekonstruovaných kurtech v Puerto Rey. Pozornější z vás si jistě pamatuji jak jsme loni popisovali zdejší povodní zničený sportovní areál. Dnes to vypadá o hodně lépe. Všechny kurty jsou již opraveny a světe div se, položena umělá tráva, takže naše staré klouby budou ochráněny. Cena se sice zvýšila z 8 na 12 euro, ale když tu mají tu krizi, tak je rádi podpoříme. První match skončil nerozhodně 1:1, je to sice pro tenis zvláštní výsledek ale když jste omezeni časem, tak to kolikrát jinak nejde. První set jsem byl bit jak žito ale připočítávám to k tomu, že jsem držel raketu naposled přesně před rokem a Šárka byla letos už jednou trénovat s Lenkou. Ve druhém setu naštěstí začala Šárku povzbuzovat skupinka místních stavebních dělníků a každý její vítězný úder doprovázelo mohutné "Olé" a "Vámos".

Šárka zdraví své fanoušky

To ji znervóznilo natolik, že i slušně rozehraný druhý set poměrně rychle ztratila. Pak ještě musela rozdat nepočítaně autogramů svým novým fanouškům a teprve až potom můžeme konečně skočit do moře. To nás na tenisu tady nejvíce baví, žádná sprcha ale pořádná koupel v moři. Vlny provedou masáž, písek udělá pealing (písek máte pak naprosto všude), a pak se fláknout do písku a nechat se sluncem vysušit.

Šárky fanoušci

Náš problém s fotbalem je částečně vyřešen. Našel jsem si jeden pirátský server, který streamuje sportovní zápasy a teď se tedy můžu dívat v notebooku na fotbal i s Mírou Bosákem. Způsobilo mi to ovšem jeden zapeklitý problém. Šárka si venku čte a hlásí mi “Bude gól” a přitom já měl na monitoru míč teprve na německé polovině ale fakt do minuty padl gól. Docela mě to zaskočilo a říkal jsem si jak to mohla vědět, asi náhoda. Když se jí to povedlo i u druhé branky, tak to už náhoda nemohla být a zkoumal jsem co za tím je. První co mně samozřejmě napadlo bylo, čarodějnice? Zkoumal jsem tedy, jest-li nemá někde na těle nějaké ďáblovo znamení. Nikde nic. Nakonec jsem na to přišel  díky svému pronikavému úsudku. Stream má zhruba minutové zpoždění oproti reálu, takže  Šárka reagovala na reakce z okolních apartmánů. Pak ale nastal problém Šárce vysvětlit, že mi nedělá vůbec žádnou radost vědět minutu dopředu, že padne gól.

Včera hrálo Španělsko-Chile proto jsme šli koukat do nedalekého baru. Čtvrt hodiny před výkopem bylo poloprázdno ale v devět byly všechny stoly již obsazený. Jelikož se mi celkem daří u Šárky probudit zájem o fotbal, celý zápas pozorně sledovala a prožívala s námi.

Šárka pozorně sleduje zápas

Já fandil Chile a můžu vám dát dobrou radu. Pokud koukáte ve Španělsku v restauraci na fotbal a Španělsko dostane gól, tak nekřičte gól, nezvedejte ruce ani nevyskakujte z křesílka. Když jsem to totiž udělal, tak se na mne všichni ošklivě koukali a Šárka začala dělat že mne vůbec nezná. Rozjitřenou situaci uklidnil až barman, který přišel ke mě, ukázal mi žlutou kartu a důrazně mi vysvětlil, že ještě jednou, bude to červená a půjdu domu! Navíc mne ještě nechal půl hodiny bez přísunu piva. Tak to bylo dost přísný! Při chilské druhé brance, jsem proto už pro jistotu nehnul ani brvou a seděl jako zařezaný. Přeci nepůjdu střízlivý domů.

Po druhé chilské brance

Andalusie III.

Dobrý den všichni doma,

Musím se s Vámi podělit, o můj dnešní zážitek. Ráno v osm mi zazvonil telefon a volá nějaké neznámé číslo. Tak to vezmu, a říkám otráveně “No?”, aby dotyčný hned věděl, že opravdu nemám po ránu náladu na nějaký telemarketing. Na druhé straně se ozve

“Ahoj Petře, tady Radek Štěpánek”.

Uf, než stačím promyslet, proč mi ten chlapík volá, už to do mne valí.

“Petře máme problém. Hrajeme tady ve Španělsku Davis Cup, Berďa se zranil a ty si nejlepší český tenista ve Španělsku, o kterém víme, a který má sebou i raketu. Můžeme počítat s tím, že nám pomůžeš?”.

Co jsem mu na to měl asi tak říct?

“Jasně Radku, počítejte se mnou. Včera jsem sice něco popil, ale čtyřhru proti Nadalovi s Ferrerem snad dám.”

Mezitím už před apartmánem stálo auto, které pro mne kluci poslali. Začal jsem si teda balit věci a Šárka se mne ptá, kam se to chystám, že dnes spolu tenis nemáme. Když jsem ji oznámil, že musím jít hrát s Radkem Davis Cup, tak byla docela naštvaná, že takhle si teda tu naší společnou dovolenou nepředstavovala. V klidu jsem ji začal vysvětlovat, jaká je to pro ni vlastně čest, ze tu může být s klukem, který jde bojovat za naší drahou vlast. Nakonec se nechala ukecat a pustila mne. Akorát se nám vecpala do auta se svým oblíbeným památníčkem a krátkou sukynkou, že by chtěla toho Nadala vidět zblízka. To jsem zase pro změnu brblal já, ale vztahy jsou taky o kompromisech.

Když jsme dorazili na kurty, už tam na nás všichni čekali.

“Ahoj kluci!”

Oni si mne pomalu změřili očima  a z hloučku se ozvalo

“No potěš koště, to je on?”

Snažil jsem se zjistit, kdo to řekl, ale to se mi nepodařilo, jenom vím, že Radek to určitě nebyl, protože ten měl sepjaté ruce, oči obrácené k nebi a zřejmě si na poslední chvíli přeříkával taktiku, jak na ně spolu vlítnem.

Radek mne rád vidí

No nebyl čas na nějaké vykecávání, proto jsem se hned převlékl a začal rozcvičovat. Mezitím už k nám začalo doléhat skandování místního temperamentního publika. Když jsme před vstupem na dvorec v tunelu potkali naše protivníky, byla ve mně skutečně malá dušička, já obyčejný kluk z Mostu, budu hrát s takovými veličinami, a takový důležitý match. Navíc mi moc nepřidalo, že když mne uviděl Nadal, začal se zcela nepokrytě smát a jenom opakoval "Esto no es posible". Jenom počkej, já už měl raketu v ruce, když ty jsi byl ještě na houbách, však já ti ukážu. Jak se blížíme ke kurtu, tak hluk narůstá. Když ovšem na dvorec vstoupím já, všichni jako na povel utichnou. Nechápavě se otáčíme okolo sebe, co se to děje. Navíc se do toho ticha, začíná ozývat takové pravidelné pípání.

“Pííí, píí, píí, pi, pi, pi.”

Koukáme po sobě a i Radek krčí rameny, nevíme co to může být. V tom slyším, Šárku jak říká

“Petře vstávej, vstávej, dneska jdeme na tenis!”

Otevřu konečně oči, a fakt jo! Ležím v posteli, celý zpocený. Fuj, tak to byl jenom příliš živý sen. V tu chvíli jsem si oddechl, ale zpětně si uvědomuju, že to mohl být taky můj životní zápas a že taková šance se nemusí jen tak opakovat. Proto se teď na Šárku maličko zlobím, že mohla taky chvilku počkat, alespoň do konce prvního setu, abych viděl jak na tom jsem. A co myslíte vy? Nandal bych to tomu Nadalovi?

Andalusie II.

Dobrý den všem doma,

včera jsme se dostali do postele až ve čtyři ráno a já dostal přísný zákaz budit Šárku ráno před desátou. Sám jsem se ale probudil okolo osmé a tak se musím nějak sám zabavit. Uvařím si čaj a jdu zapojit modem, který jsem si přivezl z domova na vytvoření wifi sítě. Rychle zjišťuji, že jsem si přivezl ADSL modem, zatímco ze zdi je tu vyvedena LAN síť, takže modem je mi naprosto na nic a můžu se s nim akorát tak vyfotit.

Tak jsem zabil půlhodinku a co dál? Sednu si před Šárku, začnu na ní upřeně zírat.. A skutečně za dvacet minut mi to konečně vyjde. Otevře oči a dovolí mi pro ni připravit snídani. Protože je neděle a to znamená všude zavřeno, musíme jet do sousední vesnice, kde jsou každou neděli trhy, abychom pořídili dostatečné zásoby na první dny.

Nakoupíme ovoce, zeleninu, pečivo a grilované kuře. Na to kuře jsme našli typ na netu a fakt bylo výborný. Recept nám samozřejmě majitel stánku nedal, ačkoliv jsem mu za něj nabízel 10 hodin intenzivního kurzu českého jazyka zdarma. Možná mu ale úplně chyběly základy, protože i když jsem na něj mluvil zřetelně a hodně pomalu, tak se jenom usmíval a stále opakoval “Qué?”. Podle nás je ale asi marinované ve směsi oleje, rajčat, paprik, česneku a bylinek.

Na trhu mě jenom překvapí poměrně obsáhlá golfová sekce, kde se dají zakoupit použité hole, míčky i bagy, prostě vše. To jsem ještě na žádném tržišti u nás neviděl.

Po návratu se jdeme podívat na moře. Jenom podívat, protože jsou zase vlny jak kráva. Okolo moře se tedy projdeme, zkontrolujeme, jak si stojí naše vypracovaná těla v místní konkurenci (v kategorii 40+ si navzájem udělujeme známku 1+), dáme výborný presso u Piráta a protože slunce  už nemilosrdně pálí, tak se vracíme na ubikaci uložit k polednímu spánku. Ve čtyři se probouzíme a zase k moři. V sedm zpět na barák a takhle to tady bude furt. Uf.

Po večeři Šárka vyzývá k procházce, já se ale vymlouvám na únavu. Nejsme přece blázen, je fotbal a co bych se někde plahočil. Sedám k televizi otvírám pivo ale ani na jednom z 54 kanálů žádné mistrovství světa nedávají. Tak to bude teda fakt dovolená! Teď pro změnu vyzývám k vycházce já, že bychom si někde mohli romanticky sednout na víno. Šárka však moji průhlednou fintu rychle prokoukla a nyní se pro změnu nechce jí, nakonec se však nechá ukecat. Sehnat místo v baru na zápas Francie - Honduras není žádný velký problém, takže si sedáme přímo pod televizi. Dávám si velký pivo a Šárka víno.

Sklenici na pivo vytahují z mrazáku a načepují do něj tak studený pivo, že než mi ho přinesou na stůl tak se nahoře udělá ledová tříšt. Já fakt nevím, jak jiným, ale mě to moc nejede. Další piva si proto objednávám už jenom malý. Po chvíli zjistím, že koukat na fotbal se Šárkou není vůbec nic jednoduchého. Z jejich dotazů mám totiž pocit, že si ze mne dělá srandu. Například se mne ptá na pravidlo o ofsajdu, přitom zrovna tohle téma jsme probírali dříve nejméně padesátkrát. Snažím se tedy na všechny její dotazy poctivě odpovídat ale není to nic jednoduchého. Na oplátku mi Šárka zase spolehlivě počítá ta malá piva a průběžný stav mi pravidelně hlásí. Když napočítá do pěti, tak se zvedne a jde k baru zaplatit, přitom vysvětluje obsluze, že támhle ten pán má již placeno a už mi nic nemají nosit. Bez pravidelného přísunu fotbal ztrácí své kouzlo a jelikož je zápas vlastně už rozhodnut, jdeme domů, kde znaveni upadneme do bezvědomí.

Andalusie I.

Dobrý den všichni doma,

Cesta na letiště do Norimberka probíhala v pohodě, až na drobný incident u Mc Donalds ve Varech. Jelikož bylo úplně plné parkoviště, museli jsme zaparkovat na místě vyhrazeném pro rodiny s dětmi a poté projít předzahrádkou obsazenou rodinami s dětmi, jako uličkou hanby. Vydržet ty nenávistné pohledy těch, pro které to místo bylo určeno, a někteří odvážní dokonce i nahlas žbrblali . Dalo se to ale vydržet, rychle jsme vypili kávu než by nás začali lynčovat a jeli dál.

Na letiště jsme to stihli akorát v šest, to znamená přesně na začátek fotbalu. Šárka si teda začala číst knihu a já se usadil s ostatními muži před televizní obrazovku.

Tady se rozebírali vypjaté situace a já do těchto debat zasahoval pouze moudrým přikyvováním nebo rozhořčeným kroucením hlavy. Jediné na čem jsme našli společnou řeč, bylo, co je Pelta. Když fotbal skončil tak jsem se vrátil k Šárce, která se mne zeptala jak to skončilo. Když jsem ji řekl 3:0,byla spokojená i když evidentně nevěděla kdo s kým hraje. Její vlažný vztah k fotbalu mě začíná děsit, ona snad ani neví, že se hraje mistrovství světa. Začínám mít obavy, zda tahle výprava dopadne dobře.

Mezitím přistálo naše letadlo a ve frontě na odbaveni řešíme náš starý problém, a to kdo bude sedět u okénka. Já se ale na tuhle situaci doma dobře připravil a při rezervaci vybral mně, sedadlo 11a pro Šárku 11b (všichni doufám chápete, že 11b není výhra). Šárka se se mnou přestává bavit a naštvaně se sune do útrob letadla. Když se konečně dostaneme na naše místa má výhra se stává prohrou. Řada 11 jako jediná v letadle nemá okénko! Nálada se nám najednou obrací, zatímco já čumím do zdi, Šárka se nekontrolovatelně směje.

Celý let vždycky, když se na mne podívá dostává záchvat smíchu a ani ji nevadí, jako mě, řvoucí malé dítě v řadě za námi. A aby toho nebylo málo, před odletem ještě sleduji, jak  v pilotní kabině nějaký technik s piloty řeší docela zapeklitý problém. Cvakají s nějakými tlačítky a evidentně neví co s tím. Nakonec technik odchází a krčí rameny, což já si překládám jako, “Nevím co s tím je, ale snad to doletí.”

Díky problémům při startu přilétáme do Alicante s půl hodinovým zpoždění ve 23.30 hod. Šárka jde počkat až nám přijede kufr na pásu a já běžím k půjčovně aut, abych mezi tím vyzvedl vůz. Když objevím stánek "naší půjčovny", tak zjistím, že jsme si vybrali zřejmě dobře, protože ta naše má suverénně nejdelší frontu z celé letištní haly. Po krásné hodině a půl ve frontě plné unavených, frustrovaných, zpocených těl, se konečně dostáváme na řadu. Odbavení už probíhá rychle a dostáváme do rukou krásnou novou Corsu (najeto 1600 km). Po delším hledání se nám podaří najít kde se v autě rozsvěcí světla a spouští klimatizace a můžeme vyrazit směrem na jih. Ve tři ráno jsme konečně na místě a místní pověřenec norského majitele apartmánu Rob mám slavnostně předá klíče. S Robem se vítáme jako staří známý a jelikož je z Holandska, tak se chvilku věnujeme včerejšímu zápasu Španělsko - Holandsko 1:5. Šárka taky nachází v lednici dvě piva a džus, tak si to podle chuti rozdělíme, dáme cigárko na terase (je 23,5°C) a zcela unavení jdeme spát. A co bylo ráno to se dozvíte až zítra.

Andalusie - Prolog

Ahoj všichni doma,

při tak dlouhých výpravách jaké podnikáme, je jedním z největších problémů stesk po domově. Abychom se tomu letos vyhnuli, tak jsme se rozhodli, že před odjezdem posílíme své národní cítění přímo u kořenů a vyrazili jsme dva dny před odjezdem do O2 arény na mega koncert Lucie (té kapely, ne té zpěvačky!). Zatímco na koncerty jiných umělců, chodí většinou lidé, na kterých již z dálky poznáte, že jdou na stejný koncert jako vy, u návštěvníků tohoto koncertu to poznat nešlo. Byla to naprostá všehochuť, asi jako na Matějské pouti. Například vedle mne seděla asi 5letá holčička s půlitrovou coca-colou, která tatínkovi nadšeně sdělovala, že v hale jsou snad všichni lidi na celém světě. Pak nás v průběhu koncertu dvakrát zvedla, protože šla na záchod, a pak ještě jednou, protože šli domů, jelikož ji to moc nebavilo. Před náma seděla taková starší silnější paní, no kolik tý bábě asi tak mohlo bejt, no vona by mohla bejt stejně stará jako já (L.Suchařípa - Faunovo velmi pozdní odpoledne), která při skladbě "Sex je náš" vyskočila a začala tančit a vlnit se tak, jak jsem to naposledy viděl na diskotéce v klubu SSM v roce 1981. Za námi seděli starší manželé, kteří se celý koncert tvářili velmi utrápeně, protože zde byl velký hluk, jak už to tak na rockových koncertech bývá. Tipovali jsme, že po návratu domů si pustili Šlágr TV, aby si alespoň trochu spravili náladu.

Šárka dokonce doma někde vyhrabala svůj starý pamatníček, že po koncertě počkáme u haly na umělce a nechá si ho podepsat od Roberta Kodyma. Vzala si kvůli němu dokonce i dalekohled a velký výstřih. Když muzikanti přišli na pódium, tak je chvíli pozorovala a pak se mne zeptala

"Který z nich je Kodym ?"

"Ten v tom klobouku".

"To není on, to je nějaký tlustý, potácejicí se starý pán, který neudrží tón a zřejmě ani myšlenku".  

Bohužel, byl to on. Dalekohled šel tedy do kabelky, k památníku, Šárka se ke mě přitulila a na žádný podpis jsme už čekat nemuseli. A jaké z toho plyne ponaučení mile děti, že drogy z vás při pravidelném dlouhodobém užívání, určitě nic hezkého neudělají.

Tohle je samozřejmě Koller, ne Kodym

Koncert ale nakonec úžasně vygradoval a my si mohli společně s celou halou mohli zazpívat všechny velké hity našeho mládí. Jak to vypadalo máte v této malé ukázce

Šárka sice při odchodu trochu žbrblala, že Pearl Jam, jsou Pearl Jam , ale prý se jí to nakonec taky docela líbilo .

No a zítra už snad přidáme nějaké naše nové cestovatelské zážitky.

Tenerife XII.

Dobrý den, už jsme doma,

protože poslední dny byli velmi hektické a opravdu nebyl čas na psaní, dostáváte dnes souhrn našich posledních tří dnů

Den dvanáctý, čtvrtek 6. února 2014

Po dni odpočinku nás dnes čeká poslední  výstup do hor, a proto jsme museli udělat již včera patřičná opatření. Vynecháme pravidelnou večerní návštěvu místní likérky a jdeme již v deset spát. Ráno máme nařízeného budíka již na sedmou a ještě za tmy vyrážíme na snídani. To co nás dnes čeká, nebude žádná hračka a odpoledne chceme ještě stihnout moře. Začínáme ve vesnici Vilaflor a stoupáme příkrou roklí vzhůru. Nacházíme u cesty i lebku nějaké nebezpečné šelmy, začínáme se obezřetně rozhlížet, aby nás tady náhodou něco nesežralo. Netušíme, co to mohlo být za zvíře a necháme to na Vás, na chytrých hlavičkách. Cesta se zdá nekonečná, netrpělivě čekáme, kdy již uvidíme cíl naši dnešní cesty mohutný skalní monument Paisaje Lunar. Šárka si v průvodci našla fotky tohoto místa a moc je chtěla vidět již od prvního dne, proto to necháváme nakonec, jako zlatý hřeb expedice. Když tam nakonec vyčerpaní dolezeme, tak zjišťujeme, že i fotky můžou lhát. Monument není vůbec ohromný a nedá se k němu nijak dostat, protože je na protějším kopci za hlubokou roklí. Zkoušíme zoomy foťáků naplno, ale nějak se nám to nedaří zachytit, tak hezky jako na propagačních fotkách.

Cestou dolů Šárka začne nezvykle mlčet. Snažím se ji rozpovídat, vyprávím ji veselé příhody, vypáčím z ní ale akorát třikrát hm a jednou ne. Tak ji přidám na záda batůžek, aby se trochu odreagovala, ale to už na mne vyloženě vrčí. Pobyt je tu pro nás již dlouhý, tak se ji ani nedivím, že toho má dost. A ani sebou nemáme alespoň míč proti trudomyslnosti. Tak jí nechávám být a snažím se alespoň najít nějaké hezké záběry do alba.

Po návratu k autu, jsme už tak unaveni, že si ani nejdeme prohlédnout vesnici a rozjedeme se směr pobřeží. Bohužel jsem ale nezapnul navigaci a po patnácti minutách zjišťujeme, že jedeme k úplně jinému pobřeží, než máme „Náš hotel“. Takže se musíme vrátit a ještě jednou si projedeme Vilaflor, kde konečně nacházíme tu správnou silnici. Najednou se Šárka rozpovídá a začne mi klást otázky, které začínají slovíčkem proč. Namátkou, proč jsem nezapnul navigaci, proč jsem nepoznal, že jedeme jinudy, proč se nemůžeme válet u bazénu jako ostatní atd. Probírám se různými scénáři a vychází mi jediná možnost. Neodpovídat! Mlčet jako hrob! Jakákoliv odpověď je špatná!

Po návratu k pobřeží zjistíme, že je zde zataženo. Domluvíme se, že nejdříve se půjdeme na pokoj osprchovat a pak se rozhodneme, co budeme dělat dál. Než já ale přijdu z koupelny, tak se Šárce podaří usnout u knížky. Pro jistotu okolo ní našlapuji po špičkách, abych ji náhodou neprobudil a nemusel ještě vymýšlet nějaké aktivity pro tento den.

A v gurmánském okénku máme dnes smaženou krupicovou kaši. Je to sice švýcarská specialita, ale tady jí taky dělají. Uvaříme hustou krupicovou kaši, kterou rozetřeme na plech do výše asi dvou centimetrů a dáme do chladničky ztuhnout. Pak kaši nakrájíme na obdélníčky či čtverečky, namáčíme v rozšlehaném vajíčku, pak strouhance a osmažíme. Dáme na ubrousek, aby se odsál přebytečný tuk a na talíři posypeme skořicovým cukrem. Dobrou chuť.

Den třináctý, pátek 7. února 2014

Dnes jsem zkusil propašovat do programu návštěvu jediných místních vodopádů, ale Šárka po včerejšku nechce o žádné tůře ani slyšet a demonstrativně při tom myje svoje boty do hor. Takže se pouze rozhoduje o tom, zda dnes strávíme den na „Naší pláži I.“ nebo na „Naší pláži II.“. Je to velmi těsné hlasování, a o kousek vítězí „Naše pláž II.“. U nás totiž při hlasování platí tzv. Sheldonovo pravidlo, že při rovnosti hlasů, rozhoduje hlas Šárky. Cestou na pláž navrhnu, že se pokusíme o prvoobejití jednoho zdejšího útesu. Protože je zataženo, tak Šárka kupodivu souhlasí i když otevřeně vyjadřuje obavy, zda se nám to ve zdraví povede. Nemám rád v týmu takové kverulanty, tak se ji snažím povzbuzovat. Již v první třetině překonáváme několik velmi náročných míst a Šárka po jejich úspěšném zdolání utrousí „Tudy bych se teda nechtěla vracet“. Konečně obejdeme mys a vidíme, co nás čeká. V poslední třetině, zase nějaká nebezpečná stěna nad bouřícími útesy. Šárka se chce vrátit, ale přesvědčím jí, že to určitě dáme. Po pár minutách jsme konečně pod stěnou, prohlížíme si ji zblízka a hledáme možné cesty nahoru. Jednu máme, tak Šárku pošlu napřed, aby to zkusila. Vždy je totiž nutné plánovat cestu podle nejslabšího z výpravy. Po mém povzbuzování, to celkem lehce vyleze. Je řada na mně. Dolezu do půlky a najednou nemohu dál. Volám na Šárku „Pomoc, pomoc“. Ta mně uklidňuje, že je to lehké, jenom musím tu levou nohu dát vejš, že je tam takový stup. Bohužel nohu vejš dostat nemohu, tak operativně rozhoduji o ústupu. Ale co to? Já nemohu zpět! To už je vážný a nastává fáze „Bojim, bojim“! Nejdříve vrhnu dolů tašku, co mám celou dobu na ramenou a pak sebe. Uf, dopadlo to dobře. Dole se zabalím do parakotoulu a zastavuji kousek od hrany skály, ještě kousek a skončil jsem ve vlnách Atlantiku. Než se stačím sebrat na nohy, tak se Šárce nějak záhadně povede sestoupit. Abyste si dokázali představit, jak to bylo náročné, podívejte se na fotku číslo 9. Takže se zase musíme vrátit, i přes ty úseky, přes které jsme se v žádném případě vracet nechtěli. Přestože je zataženo, tak je teplo a dusno a z nás za chvíli pěkně leje. Nakonec všechny nástrahy zdárně překonáme a jsme na útesu nad „Naší pláží II.“. Ze shora ale vidíme, že jsou na pláži veliké vlny a nastává uvažování co dál. Nechceme raději riskovat poslední den nějakou nehodu, tak se vrátíme k autu a přejíždíme na „Naši pláž I.“, kde je jasno a moře naprosto klidné.

Večer si ještě naposled zazpíváme na balkóně hotelu naší hymnu, která nás provází, ať se vydáme kamkoliv. Můžete si ji dát s námi, jako naši fanoušci na tomto videu http://www.youtube.com/watch?v=kqPBVLQ4oPs

Den poslední, sobota 8. února 2014

Ráno po okázalém, rozloučení s vedením „Našeho hotelu“, jedeme do půjčovny vrátit „Naše auto“. Do objednávky jsem psal, že auto vrátíme v 7.30, ale přijíždíme tam až v 7.45 a máme strach, zda na nás kvůli tomu nebudou ošklivý. Můžeme být v klidu, protože vrata půjčovny jsou zavřená na řetěz a nikde nikdo. No někdo tam přeci jenom je. Přitočí se k nám nějaký asi třicetiletý kluk a ptá se mně, zda mluvím anglicky nebo německy. Já to pro jistotu nechám vybrat Šárku. Dozvídáme se, že on je tam už od 7 hodin, zkoušel volat na všechna čísla půjčovny Orlando na Tenerife, ale nikde mu to neberou. Pak se nás zeptá, odkud jsme, a když mu to Šárka prozradí, tak nám češtinou alias Emanuel Ridi, sdělí, že mluví taky trochu česky. Narodil se totiž u nás a ve dvou letech s rodiči emigroval do Německa. Tak tam tak kecáme a střídavě zkoušíme volat na různá telefonní čísla půjčovny. V 8.05 to Šárce na jednom čísle vezmou a díky tomu se dozvídáme, že máme být v klidu, že všechny kanceláře otvírají v osm. A měla skoro pravdu, v 8.15 přijíždí řidič, který nás poveze na letiště. V 8.20 přijede chlapec, který v půjčovně myje auta. Konečně v 8.25 dorazí manažerka pobočky i s klíčema. Německý Čech, mezitím stále nadává na španělský bordel. „Naše letadlo“ přesto celkem v klidu stíháme. Při čekání na odbavení se mi ještě podaří dobrý skutek, kdy německému chlapci zachráním jeho láhev alkoholu z Duty Free Shopu, kterou zapomněl na lavičce vedle mne. Ve vzduchu se ještě se slzou v oku loučíme s ostrovem, který v nás zanechá nezapomenutelné zážitky a který se postupně zmenšuje a mizí v dálce.

Epilog

Bylo to hezkých 14 dní a rozhodně jsme tady nestihli všechno, co se tu dá vidět. Je to dobrá finta na to, abychom měli do budoucna důvod se sem vrátit. Neviděli jsme například:

Los Gigantos – mohutné skály vystupující z moře

Loro Park – zoo, které se chlubí s největší sbírkou papoušků, cvičenou kosatkou, delfíny a vychlazeným pavilónem pro tučňáky

Guimar – záhadné pyramidy

Vodní svět – zábavný vodní park

Anaga – přírodní park na severovýchodě, kde jsme sice byli, ale kvůli mlze nic neviděli

Teide – největší vrchol, jsme sice viděli ze všech stran, ale nahoře nakonec nebyli

La Laguna – historické město

Výlet za delfíny – lodí se jezdí pozorovat divocí delfíni okolo ostrova

La Gomera – ostrov kousek od Tenerife, kde je vyhlášený deštný prales

Po svém prvním domácím převážení, si dávám slib, že již nikdy nepojedu na dovolenou do hotelu s bufetovou polopenzí. Nemám na to tu potřebnou sebekázeň. Šárka zatím chodí okolo váhy velkým obloukem.

Děkujeme všem ještě jednou za podporu, které se nám od Vás dostávalo, mějte se hezky a v červnu snad zase něco nového.

Petr a Šárka

Tenerife XI.

Dobrý den všichni doma,

Den jedenáctý, středa 5. února 2014

Po našem náročném prvovýstupu (jsme rádi, jak Vás také tak inspirovala naše vůle po úspěchu), se večer domlouváme, že další den bude vyloženě odpočinkový. Jakmile tohle moje pravačka uslyší, tak hned zdivočí a začne mi nalévat panáky, tak rychle, že to ani nestačím pít. Ráno kvůli tomu málem zaspíme na snídani, ale protože nemáme žádný naplánovaný program, je nám to celkem jedno. Po snídani se rozhodujeme pro návštěvu pláže nedaleko vesnice La Caleta v přírodním parku stejného jména. K pláži to je zhruba půl hodiny od auta, hezkou pěšinou, s malým převýšením a hezkými výhledy. V první zátoce je pláž tvořená velkými kameny, takže se tu nedá moc dobře koupat, zato je tu početná komunita hipiess. Jsou na nás velmi milí a snaží se nám prodat různé rukodělné výrobky. Šárka si vše pozorně prohlíží, chvilku váhá u náramku vyrobeného z použitého krejčovského metru, ale nakonec nic nekupujeme a jdeme dál. Druhá zátoka již vypadá při prvním pohledu shora lépe. Vidím, jak se Šárce zajiskří v oku a spěchá dolů, co jí síly stačí. Hned jak na pláž dorazíme, začíná si ji přeměřovat, zapisovat si GPS data a lustrovat nově příchozí. Ano tušíte již správně, máme tady „Naši pláž II.“

Na pláži je celkem málo lidí, klid a moc se nám tu líbí. Celou dobu se hladina lehce vlní, a proto spěcháme do moře. Naštěstí, když jdu prvně do vody, tak si sundám čepičku a brýle, v předtuše věcí budoucích. Nejdříve zkoumáme vlny ze břehu po kolena ve vodě a nezdá se nám to nebezpečné, tak se odvážíme do větší hloubky. Vlnky jsou zprvu příjemné, ale pak to přijde. Moře si mne nějak pamatuje a pošle na mne několik obřích vln zleva a zprava. A vy co mně znáte, dobře víte, že nerad přeháním, takže mi můžete věřit, že ty vlny byly opravdu obří. První se mi ještě podaří proskočit, ale s těma dalšíma zleva jsem už nepočítal. Takže mně to hezky několikrát otočí, a když se mi podaří konečně vynořit, tak pro změnu dostanu facku zprava. Děs ve vočích a snažíme se rychle dostat na břeh. Hrůzostrašný zážitek, který bych nikomu nepřál! Nic na tom nemění ani to, že si ve stejných vlnách vedle hráli dvě pětileté děti a tvářili se docela spokojeně. Při dalších návštěvách moře se nic podobného nezopakuje, takže mám příležitost se moři několikrát pomstít. A ti co dávali pozor při minulých výpravách, tak víte i jak.

A protože gurmánské okénko má hodně příznivců, tak si dnes uděláme španělskou omeletu –  Tortillu. Je to oblíbené jídlo, které je tady k mání po celý den všude. Podává se nakrájená na dílky, jako koláč. Jí se teplá i studená. Podává se se zeleninovým salátem. Její samotná příprava je opravdu velmi snadná a tak bych se divil, že si ji neoblíbíte. Hned se pusťte do škrábání brambor, neprohloupíte! S necelou hodinkou času však počítejte, tortilla chce své. V chuťové jednoduchosti je ta pravá krása a toto je jeden z těch klasicky dokonalých receptů. A teď jak na to. Ve větší pánvi rozehřejeme olej a osmahneme na něm cibuli (tři středně velké) krájenou na hrubé plátky. Když začne chytat zlatavou barvu a krásně vonět, tak ji z pánve vybereme a dáme stranou. V horkém oleji v té samé pánvi osmahneme oloupané a nakrájené syrové brambory (pět až šest). Krájet můžeme na tenčí plátky o síle cca 3 mm. Vezměte to podle citu, ale je důležité, aby se v té pánvi syrové brambory snadno propekly. Proces opékání neuspěchejte, odhaduji to tak na 20 minut. Když začnou brambory zlátnout, přihodíme k nim opečenou cibuli, osolíme, opepříme a zalijeme rozšlehanými vejci (stejně jako brambor, v našem případě šest).  Nemíchejte za žádnou cenu. Nejdříve opečeme jednu její stranu, pak za pomoci velkého talíře otočíme a opečeme i stranu druhou. Drobný trik, před obracením vložte plátek másla na stěnu pánve, máslo steče pod omeletu, když trhneme pánví, tak omeleta "uklouzne" a máme vyhráno. Máme ji tady každý den ke snídani, ale není tak dobrá jako když si ji děláme doma.

Mějte se hezky a zítra snad zase něco nového.

Petr a Šárka

La Celeta