Andalusie VI.

Ahoj všichni doma,

včera jsme byli na malé pláži, kde byl krásný klid a bylo nás tam jenom pár. Kde se vzala tu se vzala, skupinka 8 mladých vlasatých lidi. Naštěstí byli dobře vychování a věděli co se sluší a patří. Vybrali si na pláži nejstaršího kmeta, tudíž mne, a vyslali ke mě vyjednávací skupinku. Chlapci a děvčata slušně pozdravili, představili se a informovali mne odkud jdou a kam a jak dlouho se na "naší pláži" zdrží. Já jsem po minulých zkušenostech s tímto druhem lidí, (někteří si jistě pamatují) měl jediný požadavek, "Do moře se nesere!". Zřejmě to pro ně byla novinka, jelikož odešli se zmatenými výrazy a dobrých deset minut se s ostatními vzrušeně dohadovali. Pak se vrátili s tím, že na naše požadavky přistupují. Den pak probíhá v poklidu. Mládež po juchavé půl hodince ve vlnách usíná za poledního slunce přímo na pláži.

Tak to jsou ti naši mladí

My se schováváme pod slunečníkem i když je to boj. Už jsem o tom psal loni. Stále se nám nedaří slunečník řádně ukotvit ve větru. Pokud je na pláži sto slunečníků a jeden poletí bude to určitě ten náš. Navíc mi stále dělá problém dostat se rychle z polohy ležmo do polohy stojmo. Než se, mi to povede, Šárka má již slunečník chycený a sbalený. Když mi ho podává, tak mi oznámí,”Je zajímavé, že zrovna zase ten náš”. Okolo čtvrté se přijde omladina rozloučit a já jim děkuji za to, že se chovali pěkně a že naší podmínku zřejmě všichni dodrželi. Dlouho klid na pláži ovšem nevydrží. Za chvíli je vystřídá jiná skupina, tentokráte jsou to tři rodiny s dětmi. Žádné oslovení kmeta, žádné představení. Prostě se flákli na "naší pláž" a začali dělat bordel! Fakani běží do moře skáčou ve vlnách, přitom pokřikují na zbylé na břehu. Když jdu do vody já, tak mne dokonce dvakrát postříkají! Když jdou konečně na břeh, tak čekáte, že si lehnou a budou odpočívat. Kdepak, zorganizují s dospělýma fotbalové utkání, při kterém pořád vznikají výbuchy smíchu a hlasitého dohadování, proste hrozně nepříjemní lidé.  Na ten jejich fotbal se taky nedá koukat a je ani nenapadne, že by do hry pozvali mě. Myslím, že ze svého místa ve středu zálohy, bych dokázal hru zrychlit a dat ji i myšlenku.

Šárka cítí jak ve mně narůstá napětí a cpe mi pořád nějaké jídlo abych se uklidnil. Po chvíli ale zásoba potravin dochází a Šárka moudře rozhoduje, že podle hesla moudřejší ustoupí, radši pojedeme domů, aby se tam někomu nestala nějaká nehoda.