Korsika - epilog

Ano chlapci a děvčata, kluci a holky, máme konec. Vše co jsme tu měli v plánu je splněno a my už se těšíme, jak zítra vyrazíme směrem k domovu. Korsika nás opět nezklamala a už teď víme, že se sem určitě vrátíme i počtvrtý. Pokud jsme vás nalákali a chcete se sem taky podívat, tak se určitě při pobytu nevažte na jedno místo a nejezděte sem pouze na týden.

Dnes pár fotek z večerní procházky

A zbyl už jenom prostor na poslední novinky:
Napsali nám z našeho bývalého kempu, že charitativní večer, ve prospěch našeho chybějícího stolečku, nakonec uspořádali a moc se vydařil, všichni si ho prý chválili. Jenom, když sečetli všechny účetní položky, tak zjistili, že je tam sekera 237 € a poslali nám číslo svého účtu, kde to můžeme vyrovnat.

Včera večer při placení v restauraci jsem požádal o účet, servírka ho umístila přede mne, já ukázal na Šárku a pravil "I only gigolo". Servírka koukla na ní a Šárka ji to s úsměvem potvrdila.

Když jsme se při příjezdu domlouvali, na jakou barvu se budeme opalovat, Šárka si vybrala kávu moka a já pro jistotu latte. Zatímco Šárka už má své splněno a ladí pouze detaily, já jsem stále u barvy jahodového koktejlu.

Taky se to vyjasnilo s našima profi smlouvami na volejbal. Po dnešním tréninku se nás zeptali, jak jsme se rozhodli. Když jsme jim řekli, že to bereme, měli obrovskou radost a hned nás zvali do klubovny, že to musíme slavnostně podepsat. Když jsme si ale tu smlouvu pozorně přečetli, ukázalo se, že se nám cosi ztratilo v překladu. Oni nám nechtěli peníze dávat, oni po nás chtěli sponzorský příspěvek, aby si mohli pořídit lepší hráče, než jsme my. A jak říká má oblíbená literární postava pan Wachek "Na to jim sere pes"!

Užijte si všichni svoje dovolené a zase někdy s námi "On The Road".

Korsika X.

Každá dobře připravená výprava, má v případě, že selže plán A), v záloze také plán B). To už jsme si říkali. Ale jenom ty velmi, velmi dobře připravené výpravy, mají v případě, ze selže plán A), potom selže i plán B), připraven i plán C)! Přesně tak, jako my.

San Monte Petrone

Máme zálusk na vrchol Monte San Petrone 1767 m, ležící na severovýchodě ostrova. Večer před výstupem dochází ke klíčové poradě, kde si zdůrazníme, že tentokráte slovo neúspěch, nepřipadá v žádném případě do úvahy (protože tak dobrá výprava, abychom měli i plán D, fakt nejsme). Vymýšlím i nové rozložení nákladu pro členy. Šárka ponese malý batůžek a v něm: 3 litry vody, svačinu, větrovky, ovesné tyčinky, kapesníky, krém na opalování. Já ponesu: foťák (už se ji nikam nevešel).

Vstáváme v pět a  v sedm jsme na výchozím místě. Teprve tady přicházím na to, že se nebude v žádném případě jednat o náš prvovýstup, ale že jsme tu už byli s dětmi, před 13 lety. Šárka však tvrdí, že tu v životě nebyla. Již první metry stoupání ukázaly, jak dobré rozložení nákladu jsme pro dnešek udělali. Šárka běží vepředu a já s deseti metrovým odstupem funím za ní. Cesta vede v bukovém lese po severní straně, takže teď ráno v příjemném stínu. Dokonce nám je i chvílema chladno, tady velmi nezvyklé. Ve svižném tempu se dostáváme přesně podle rozpisu za dvě hodiny na rozcestí pod vrchol. Posvačíme a čeká nás poslední krátký úsek, za to ale výživný. Nemáme rádi, když musíme lézt nahoru po čtyřech. Tady si Šárka konečně vzpomíná, že už tady někdy byla. Přesně v 9.30 je vrchol dobyt.

Má radost z toho, že jsme konečně někam vylezli, byla bezmezná

Je tu krásný výhled na celý hřeben centrální Korsiky, po kterém vede trasa GR20. Takže si znovu můžeme zavzpomínat, na všechno co jsme tu zažili. Támhle jsme začínali, pod touhle horou jsme spali v mikro stanu, támhle nás chytla první bouřka, támhle druhá, támhle jsme neslavně skončili a slezli dolů, támhle bydlí ta hodná paní co nás tak dlouho vezla stopem, támhle jsem si prořízl palec a támhle to nešťastné Monte Oro, kde nám chyběl takový kousek k vrcholu.

Klid, ta ještěrka není nebezpečná

Cesta dolů je opět nekonečná a když dojdeme k autu, tak nám strýček Google ukáže, že jsme to šli přesně 4.44 hodiny. Průvodce udával čas 4.45, tak na tom nejsme zas, tak špatně :-).

Konečně vrcholové foto

Naposled sundáme pohory, nazujeme sandály, a po uzounké silničce, s nekonečnými serpentinami sjíždíme z našeho posledního výstupu dolů k moři.

Korsika IX.

Už týden jsme v novém kempu, našem vysněném bungalovu. Už příjezd byl pro nás velkou událostí. Když jsme projeli bránou na štěrkovou cestičku okolo udržovaných živých plotů, záhonů kytiček, bylo na Šárce vidět jak je dojata. Když uviděla, že náš domeček vypadá ve skutečnosti, úplně stejně jako na fotkách, tiše si vzlykla. Když jsme vešli dovnitř, sahala prstíkem na různé věci a připomínala si jejich názvy, sporák, lednice, stůl, talíře, šálky a když se dostala k podšálkům, usedavě se rozplakala dojetím.  Však si to ta holka po těch všech útrapách zasloužila.

Konečně normální postel

K pláži to už nemáme 14 minut ale 14 metrů, ale žádná velká výhra to pro nás není. Zdejší písčitá pláž se táhne kolem celého východního pobřeží a musíme se o ní dělit se tisícemi dalších rekreantů. Žádné soukromí a považte, že si někdo klidně zapíchne slunečník 10 metrů od Vás. Moře je hnusně teplý a žádné vlny. No koho by tohle bavilo. 

Naše nudná pláž,srovnejte laskavě s tím co jsme měli minulý týden

Co je tu špatné, je stále mobilní signál. Abychom vám mohli zaslat naše zpravodajství, musíme vyvinout opravdu velké úsilí. Nejdříve musí telefon z krytu, pak se musí postavit na plechovku od piva, pak musíme skákat okolo na jedné noze, mít vztyčené ruce, klanět se a pískat Marseillaisu. Teprve potom se jedna čárka ukáže a fotky mohou být odeslány.

Nějaká napůl opuštěná vesnice v kopcích za námi

Povedlo se nám opět etablovat v místním beachvolejbalovém clubu. Myslím, že určitě ostudu neděláme. Naše vytříbená technika vypiplaná léty dřiny, nachází uplatnění i zde. Šárky obětavost a moje chytrá hra hlavou, se nejednou stanou předmětem obdivných výkřiků, spoluhráčů i přihlížejících. Sice tu už zřejmě dlouho neviděli podání spodem, ale o to vice to na ně platí. Účast je vždy velmi mezinárodní Italové, Němci, Francouzi, Karim (nevíme odkud je, ale mluví snad všemi jazyky i pár slov česky) a my. Dokonce jsou v jednání i nějaké profismlouvy pro nás, protože by konečně rádi zvítězili v tradiční letní mezikempové lize a vidí, že s námi by mohli mít konečně letos šanci. No ještě uvidíme, zatím to zní zajímavě, strávit celé léto tady a ještě přivést nějaké eura domů, pozor a ne málo.
  

A na četná přání, mistr při večerní tvorbě

Korsika VIII.

Upozornění -  V dnešním příspěvku padnou  sprostá slova, tak byste to snad ani neměli číst!!!

Jako každá správná výprava, máme v případě neúspěchu plánu A), připraven záložní plán B). V našem případě se jedná o zdolání vrcholu Monte Oro. Hory pod kterou už jsme dvakrát byli a nikdy nedošlo ani k pokusu o zdolání. Den, kdy jsme museli výstup zrušit kvůli silnému větru, považuje Kája za svůj nejšťastnější den v životě. Když pod tou horou stojíte, působí na vás opravdu giganticky. Převýšení 1400 metrů v nás vzbuzuje respekt.

Tak tam nahoru jdeme

Vstáváme proto již ve čtyři ráno, abychom po vydatné snídani a přejezdu byli v šest již na cestě. Pán, který nás vezl jako poslední při našem autostopovém dobrodružství, nám vyprávěl, že on byl nahoře za 4 hodiny a dole za 3. Jelikož on ale vážil pouze 60 kilo a byl mladší o 15 let, já pro nás přidávám kofouš a dávám nám nahoru hodin 6. Ještě v autě se mne Šárka ptá, zda se těším, odpovídám, že ani náhodou, zřejmě v předtuše věcí příštích.

Zatím je to pohoda

Začátek cesty nám ubíhá příjemně, stoupání je mírné, sice sem tam nějaký těžší úsek, ale je čas na vydýchaní, a je to stále ve stínu stromů. Protože převýšení je stále dost mírné, hlásím, že ten závěr musí být dost brutální. Průběžně nás předběhne pouze skupina 3 Francouzů v čele se 70 letým pánem a rodina Čechů se dvěma holčičkami ve věku tak 12 let. Před devátou sedíme u posledního pramene, doplňujeme vodu, dáváme si svačinu a chystáme se na poslední třetinu, která už vede pouze kolmo a na slunci.

Těžkých úseků přibývá, a zatímco Šárka nahoru letí, já musím dělat větší a větší pauzy na vydýchání. Tyhle prudké kopce mi nedělají ani trochu dobře. Najednou, jako když cvakne a mě dojde šťáva. Když se podívám vzhůru, abych viděl kam dál jít, točí se mi hlava a rozostřuje vidění. Děláme další pauzu, trochu se to sice srovná, ale stále to není nic moc. Tak si tou skálou pomalu lezeme nahoru, Šárka přede mnou, já pouze následují její kroky, až jsme konečně v sedle a hledáme odbočku na vrchol. Žádná odbočka tu ovšem není, koukám jak blázen do mapy a zjišťuji, že milou odbočku jsme už před téměř půlhodinu minuly. KURVA, KURVA, KURVA.

Pozorní poznají, že Monte Oro je za Šárkou, proč ale jde na druhou stranu?

Jsem normální debil, vůbec nechápu, kde jsem přišel na to, že odbočka má být až v sedle. Že to tak často bývá, ještě neznamená, že to tady musí být taky tak. Vracíme se, hodina v prdeli a nacházíme skálu se žlutým, trochu oprýskaným nápisem Monte Oro a šipkou. Ironií je, že jsme přesně přímo před tímto nápisem stáli, ale protože v tu chvíli jsme se zdravili a bavili s partou jdoucí ze shora, dívali jsme se na druhou stranu a nápis přehlédli.

Jako kamzík nahoru

Chybí nám na vrchol 300 výškových metrů, 1100 jich máme za sebou, to přeci dáme. Můj postup se však zase zpomaluje, ale furt jdeme. V 11.45 jsme konečně na vrcholovém hřebeni, sedáme si a znovu odpočíváme. K vrcholu pouze 100 výškových metrů. Vstáváme, ujdeme ještě kousek, pak vidíme, že cesta padá nejdříve dolů přes kameny a pak se teprve leze na úplný vrchol. Já už na to nemám, tohle mi bude trvat minimálně tři čtvrtě hodiny tam, tři čtvrtě zpátky. Navíc se opět k vrcholu stahují mraky a to mi dá důvod se vymluvit na to, že bychom ze shora stejně nic neviděli. Zároveň, a bůh ví, že to myslím opravdu upřímně, se tady nahoře bojím možné bouřky.

Na tom vršku, kam jde Šárka, jsme skončili

Jdeme tedy dolů a jde nám to o poznání rychleji. Mraky, které se houfují okolo vrcholu, nám dělají milosrdný stín a já konečně po třech hodinách začínám i hovořit. První téma k hovoru je: “Kdo způsobil, že náčelník vydal tak zbabělý příkaz k ústupu“. Dlouze to rozebíráme, nakonec mi Šárka poradí, abych se podíval do občanky. To bohužel hned nemohu, mám jí na pokoji. Když mi vysvětlí, že už na to nemám věk, tak to odmítám, co ten 70 letý pán ráno? Stejně tak, jsme ale viděli natěžko naložený mladý kluky, kteří málem plakali a šeptem se nás ptali, jak daleko je to ještě nahoru. Málo jsme trénovali? Ani náhodou, tolik kilometrů co jsme ušli, za posledního půl rok, tím to taky nebude. Pak se Šárce zajiskří v očích a praví „Ráno jsem viděla jednoho tlustýho, ten vypadal taky tak hrozně jako ty!“ Nechám ji chvilku, aby si uvědomila, co to vlastně řekla, ale ona dělá jakoby nic. Vesele si cupitá dolů a nechá mě tam jako opařeného stát. Tak ji požádám, aby mi to zopakovala, a ona to klidně udělala! Když ji to vyčítám, jak mne to ranilo, tak mele cosi o pravdě. Koho zajímá nějaká pravda?! Po krátké hádce se dáme znovu do sestupu a protestně mlčím, abych ji dál čas na omluvu a upřímné pokání. Když si tak trucuju, mám čas přemýšlet. Kolik lidí jsem tu viděl opravdu s nadváhou? Fakt, že jenom jednoho a ten na tom byl tak, že nám ani neodpověděl na pozdrav.

Skoro vrcholové foto
(za námi Lac De Oro)

Takže po chvíli a už v klidu děláme se Šárkou klíčovou domluvu. Naše poučení z krizového vývoje zní: „Pokud bychom se v budoucnu, chtěli pustit do podobných akcí, musíme dohromady zhubnout, alespoň patnáct kilo“. (Mezi námi, Šárce to může jenom prospět).

Cesta dolů, zdá se býti nekonečná. Přichází úseky,  o kterých já tvrdím, že já jsem je nahoru určitě vylézt nemohl. Téměř dole se už sotva ploužíme, máme co dělat, aby nás nepředběhla i německá rodinka, v sandálkách, která byla na výletě u kaskád. Konečně ve čtyři jsme u auta a můžeme jet domů, k moři.

Poslední svačina, sluníčko už nešajní

Večer pak trávíme stylově. Šárka leží při venkovních 30 stupních pod dekou a odmítá opustit postel, já sedím na terase a hodinu piji malé pivo (0,25 l). Takhle nějak má vypadat, správná odpočinková dovolená.

Korsika VII.

Protože sluníčka již bylo dost a objevují se první příznaky sluneční vyrážky, je čas také na výlet. Našli jsme na internetu tajný tip na soutěsku s kaskádami. Navigace nás vede nejdříve po silnici, pak šotolině, pak polní cestou na malý plácek, kde se dá parkovat a z kterého vede malá pěšina do lesa. Chvilku po ni jdeme a už jsme u prvních vodopádů a fakt je to asi tajné, nikde, nikdo. 

První vodopád

Po levé straně je nataženo staré lano, s jehož pomocí se po skále dostaneme přes desetimetrový vodopád a pak už jdeme zcela bez problémů skoro kilometr okolo řeky plné tůněk. Je tu ovšem vedro, nejde sem ani větřík a za chvíli mi kape pot i z prstů. To už jsme ale u posledního mini vodopádu s krásnou tůňkou s chladivou vodou, kde se vycachtáme, lehneme na vyhřáté kameny a posloucháme cikády a ptáky v korunách stromů. Teprve cestou nazpět potkáváme mladý pár, jinak to tu bylo dnes celé pro nás.

Prostřední vodopád

Jak se to má se sbírkou pro chudé z Československa (jiný výraz tady stále neznají), kteří nemají ani na stoleček ke stanu? Přišel za námi místní osadní výbor starousedlíků, že pro nás udělají charitativní večer s hudbou a tancem. Bohužel to nestihnou zorganizovat dříve než v sobotu ale to my už budeme odsud dávno daleko, ve zcela jiném světě. Nechávám jim ale číslo svého účtu, kam mohou výtěžek celé akce zaslat.

Poslední vodopád a Šárka