Korsika VI.

Jelikož máme objednaný bungalov až od pátku, tak musíme na čtyři dny do kempu pod stan, s čímž jsme úplně tak dopředu nepočítali. Jsme tu jak žebráci, protože máme jenom stan, karimatky, spacáky, ešus s víkem, dva nerezové hrnečky, dvě lžíce, mini vařič s kartuší a doma na poslední chvíli naštěstí do auta hozená dvě skládací křesílka. 

Vzbuzujeme zde opravdový soucit

Okolo nás samé luxusní karavany, nebo stany o velikosti hangáru. Vařit musíme na zemi a jíst z ešusu. Dokonce máme pocit, že naši noví sousedé pro nás uspořádali sbírku a my už víme, co si budeme přát, stoleček. Tak alespoň na večeře jezdíme do blízkého historického města Porto Vechicco. Když jsme si tam dali po dlouhé době normální jídlo (i díky sponzorovi u nás, děkujeme), byli jsme jako v sedmém nebi.

Konečně jídlo

Kemp je položen na skalnatém pobřeží na konci světa, se spoustou malých zátok. Máme tu samozřejmě, jako všude vyhlédnutou tu „Naši pláž“, na kterou nám to trvá od stanu přesně 14 minut. Jsme tam většinou sami s jednou italskou dvojicí. Jelikož vstáváme dost brzo, jsme tu již v osm, sluníčko ještě nepálí, větřík pofukuje, pohoda.

Takhle má podle nás vypadat "Naše pláž"

Zapomněli jsme se Vám také zmínit, že máme nový přírůstek do rodiny. Jmenuje se Anežka a už si hrozně oblíbila Šárku. Vždycky když jdeme spát, nedá jinak než že se zavrtá se Šárkou do spacáku. Šárce trochu pije krev, ale co jiného se dá čekat od blechy. Sebrali jsme ji někde v nějaké boudě na horách a nemůžeme se ji zbavit. Dáváme každé ráno spacák na sluníčko, doufáme, že přeskočí na kolemjdoucí ale v noci tam ta holka pořád je. 

Bouřka nad mořem

Když už jsme u těch zvířátek. V autě se nám zase usadila kolonie mravenců. Nemáme ani tušení kde se tam vzali, ale jsme za ně rádi, protože se věnují úklidu auta. Pečlivě vysbírávají všechny drobečky a dokonce zmizela i stopa od rozlitého kafe. Máme i podnikatelský záměr, dodávat úklidové mravence do každé rodiny. "Naši mravenci, vaše záruka čisté domácnosti".

Korsika V.

Nejdříve si řekneme dnešní plán, a dávejte pozor, jak nám to všechno opět hezky vycházelo:

• ·         Pěšky z naší samoty do vesnice, která je odsud asi 3 kilometry, koupit bagetu na kterou máme obrovskou chuť
• ·         Z vesnice odjet k moři
• ·         Po magistrále u moře přejet do Alerie
• ·         Z Alerie do Vivaria
• ·         A konečně z Vivaria do Vizzavony.
• ·         Autem to podle navigace má trvat 2 hodiny, stopem to odhadnu, na hodiny 4

Než se vydáme na cestu, je potřeba připravit vydatnou snídani

Pěšky do vesnice dojdeme za chvilku, ale žádná pekárna ani obchod se nekoná. Kromě jedno staříka na zápraží ani noha. Přidává se k nám nějaký toulavý pes, zkouším na něj cviky Cesara Milana a po deseti minutách drezůry, pes poslouchá jako hodinky, ale asi je to kvůli salámu, který cítí z batohu. Auta nejezdí žádná, je tu úplně mrtvo. Naštěstí jen co se dostaneme za vesnici, jedno auto jede, mávneme a auto stoji. Nějaký starší řemeslník s Berlingem. Hodíme bágly dozadu, ještě odeženeme psa, který si myslí, že jede s námi a vyrážíme. Francouzi mají zvláštní přístup. Řeknou vám krátkou větu. Vy jim řekněte že bohužel nemluvíme francouzsky, načež oni začnou to, co jsme nepochytili z krátké věty opisovat pomocí dlouhých souvětí. Nám to zní jako „Blé župlé sapere alabre“. Pár věcí pomocí posunků pochopíme, odkud jedem, a kam, odkud jsme atd. Pak nastává kámen úrazu, který nás bude bohužel stát spoustu času. Když mu říkáme, že chceme jet přes Alerii, prohlásí to za špatný nápad a posílá nás přes Ghisony. Poděkujeme za radu a už jsme u moře. 

Tenhle krásný pes chtěl s námi

Zde si koupíme naší vysněnou bagetu a jdeme na výpadovku, jak nám poradil ten "hodný pán". Stojíme zde přes hodinu, než nám zastaví nějaká paní a popoveze nás dva kilometry do nejbližší vesnice. Ptá se, kam jedeme, a když jí to řekneme, diví se proč zrovna tudy. Za deset minut nám zastaví dva dredaři s otlučenou dodávkou, jejíž zadní část je předělána na postel. Usadíme se a zase jedeme pár kilometrů. Vysadí nás na křižovatce, ukážou směr, kam dál, a zmizí. 

Vždy je potřeba dát Šárku do popředí

Ani nestihneme položit batohy a už nám zastavuje paní jedoucí z nákupu. Auto má plné věcí ale ochotně nám udělá místo v kufru alespoň na jeden batoh, druhý musím mít celou cestu na klíně. Paní mluví slušně anglicky, tak se od ní dozvídáme spoustu věcí. Že se narodila v roce 1951 na Korsice, studovat šla do Paříže, kde zažila studentské bouře. V roce 1968 nám fandila, hlavně našemu prezidentovi Titovi (necháme jí v tom). Celý život pracovala v Paříži v rádiu a nyní se vrací do rodné vesnice, kde není žádný krám, proto na nákupy musí až k moři. Je to hodina jízdy. Začíná nám být divný, že během celé cesty potkáme v protisměru pouze dvě auta. Při průjezdu každou vesnici nám oznamuje, tady bydlí dva, tady nikdo, tady čtyři. Horské vesnice se pomalu vylidňují. Když přijedeme do té její, ukáže nám kostel a bar, nic jiného tam není. Jsme však překvapeni, že nezastaví a pokračuje dál. Prý nás vezme na místo, kde se nám bude lépe stopovat. Vysadí nás v průsmyku uprostřed lesa. Ještě nám nabízí nějaké jídlo nebo ovoce ale to s díky odmítáme, všeho máme dost. 

Tato milá paní nás vezla celou hodinu

Když odjede, vše utichne a slyšíme pouze šumění lesa. To je sice prima, ale nesmíte být na stopu. Za hodinu projede pouze nějaký zemědělec v dodávce a párek důchodců v třídveřovém malém autě. Jo abych nezapomněl, taky dvě motorky. Z navigace zjišťuji, že do Vivaria je to po silnici deset kilometrů, takže se rozhodneme tam dojít raději po svých a při tom stopovat. Nejdříve je ale nutné se posílit, tak vytahujeme salám a bagetu. Když si tak krájím salám svým švýcarským nožem, ostrým jako břitva, nejsem dost opatrný a rozříznu si palec. Jako ale pozor! Říznul jsem se v životě mnohokrát, ale nikdy ne takhle hluboko. Snažíme se to zastavit pomocí papírových kapesníků, ale když vyhazují třetí totálně nasáklý krví, začíná panika. Vyhrabeme nějaké náplastí a nakonec se to povede zastavit. Takže jdeme dolů z kopce, já palec zabalený v krvavém kapesníku. Asi po půl hodině chůze, náplastí povolují a palec znovu krvácí. Zrovna jede okolo auto místních elektrických rozvodných závodů a Šárka se jim vrhá pod kola, že odvezou alespoň mě, na zákrok do nemocnice. Musím jí strhnout pryč a vysvětlit, že vážné to bude, až ztratím alespoň litr krve. Pak si vzpomenu, že v batohu mám ještě náplasti na puchýře. Když to znova zalepíme, bude to už konečně držet až do druhého dne.

Na cestě bylo velmi živo

Cesta po silnici v prudkém slunci je úmorná. Projedou okolo nás tři auta a i když už nestopujeme, ale prosíme, stejně lhostejně projedou okolo. Po hodině dojdeme k pramenu, kde se osvěžíme, dobereme vodu a sedneme na zídku do stínu. Najednou jede velké SUV, už jen tak ze zoufalství na něj mávneme a on zastaví. Konečně se hneme!
Řidič je sice takový morous, že já jsem proti němu rozkvetlá sedmikráska, ale to vůbec nevadí. Zbylých 5 kilometrů, uteče jako by nic a jsme ve Vivariu. Tak chybí poslední stop a budeme u našeho auta. Dáme batohy na záda a jdeme hledat místo ve stínu u silnice, kde si zase chvilku odpočineme. Jen tak cvičně držíme zvednuty palec a hned třetí auto zastaví. To byl zase pro změnu velmi milý člověk, na kterého budeme dlouho vzpomínat. Milý jsou pro nás tady vlastně všichni, co znají pár slov anglicky a zastaví nám. V  pět odpoledne jsme konečně po 9 hodinách v cílové vesnici, řidič nás zaveze přímo k autu, vyložíme batohy, srdečné rozloučení a hurá můžeme sundat pohory, nazout si sandály, vzít si alespoň tričko co nesmrdí a hurá k moři!

Korsika IV.

Dobrý den všem doma,
upozorňuji, že dnes to bude hodně dlouhé čtení a ani trochu vtipné, protože jsou věci, o kterých se prostě nežertuje.

Ráno před chatou Naši Francouzi, když to ještě nebyli Naši Francouzi

Ráno na chatě už v pět někteří jedinci vstávají a odchází na túru. My vydržíme ležet až do šesti a pak vstáváme taky. U sporáku je trochu těsno, ale po tuhém boji vybojuji místo na jedné Němce. Jak si tam tak mícháme ty naše kaše, dáváme se do řeči. Dozvím se, že zná velmi dobře Krkonoše a její výslovnost českých názvů je kouzelná. Já se zase nezapomenu pochvalně zmínit o Míšni, Drážďanech a Bad Schandau. Na víc není čas, dálky volají. Bohužel přes noc nám oblečení moc neuschlo, a oblékat se do vlhkých kalhot, ponožek a trička nic moc.

Stále vzhůru 

Dnes musíme nejdříve dorazit zbytek ze včerejška a pak plynule navázat. V cíli bychom podle průvodce měli být ve dvě, my realisticky počítáme spíš s pátou. První kopec s převýšením 600 m, kupodivu vyběhneme celkem lehce, a u chaty jsme pouze se ztrátou 15 minut oproti průvodci. Sebedůvěra nám roste a chválíme se navzájem, jakou to už máme skvělou fazonku. Dokonce nás nepředběhla ani 4 členná skupinka Francouzů zhruba našeho věku, která se držela za náma. Budeme se s nimi ale míjet po zbytek dne, proto jim budeme říkat "Naši Francouzi". Je půl desátý, posvačíme, zkontrolujeme zásoby vody, další pramen a přestávka na oběd bude za dvě a půl hodiny. 

Na horách může být i hezky

Za chatou nejdříve cesta zvolna stoupá, a Francouzi nás předbíhají. Pak cesta končí a nastupují balvany. Bylo by to pro nás těžké i nalehko ale teprve s batohama je to pořádný maso. Připadáme si jako v posilovně. Kolikrát se stane, že se snažíme někam vyšvihnout, ale blbě to odhadnete a batoh vás nemilosrdně pošle nazpět. Cesta z kopce je snad ještě horší, kolena úpí, často se musíme po zadku sklouznout o balvan níže. Naši Francouzi nás začínají zdržovat, ale není je jak předběhnout. Pak si naštěstí jeden z nich zvrtne kotník a cesta pro nás je volná (není to ale vážné a ještě se s nimi uvidíme).

Naši Fracouzi opět zdržují

Dvě a půl hodiny od poslední zastávky uběhlo a pramen vody je stále daleko před námi. Ve skalách jsme ztratili moře času. Došla nám i voda. Z mapy odhaduji, že tu zhruba hodinku k pramenu, víceméně z kopce dáme bez problémů. Vodu sice nemáme v lahvích, ale za chvíli ji máme jako včera všude. Přichází odpolední bouřka a neprší ze shora dolů ale tentokrát zpráva doleva. Šárka na tohle nemá úplně ty nejlepší kalhoty a po chvíli ji stéká voda po noze do boty. Z cesty je rázem potok a opět nás to zpomaluje. Konečně ve dvě hodiny přestává pršet a pramen je na dohled. Máme opět velké zpoždění, ale těšíme se, jak si uvaříme polívku, zahřejeme se a vezmeme si na sebe suché věci. Najednou potkáváme samotného chlapa a ptám se ho, jestli našel vodu. Říká nám, že pramen našel, ale voda tam není. Proboha co budeme dělat? Nejdříve mu to moc nevěříme a zatímco se Šárka pokouší vysušit boty ručníkem, já běhám okolo s láhvemi a snažím se najít nějakou stopu po vodě. Kde nic, tu nic. Sedíme vedle sebe, soukáme do sebe, proteinovou tyčku a přemýšlíme co dál. Cesta vede přes hřeben, který je v průvodci označen jako lehký horolezecký terén, za mokra nebezpečný. Průvodce uvádí dvě a půl hodiny, pro nás to znamená určitě tři a půl. Když se znova ozvou hromy, je rozhodnuto. Další hru s blesky už hrát nebudeme

KONČÍME

Není voda, hromy hřmí

Bereme rozum do hrsti, v tomhle počasí fakt nemá asi cenu pokračovat, radši sejdeme do údolí a tohle dobrodružství skončíme. Moc jsme se na to těšili a připravovali, takže je přirozené, že v této těžké chvíli, sem tam nějaká ta slzička ukápne, ale co se dá dělat.  Oblékáme se, Šárce už nečvachtá v botách a jdeme dolů. Cestou ještě potkáváme „Naše Francouze“ a jejich otázka na nás je jasná. Kde je voda? Když jim to povíme, mají v očích stejný vyděšený výraz jako my před půlhodinou. Vážně žádná voda? Rozloučíme se, popřejeme hodně štěstí a jdeme si každý vlastní cestou. Po chvíli slyšíme hvízdání a volání. To je asi nás, tak se vracíme. Poslali za námi jednoho chlapa, že našli vodu. Že by přece jenom nějaká naděje? Když k nim dojdeme, tak nám jenom ukazují směrovku Aqua na kameni. Myslí, že jsme ji přehlédli. Nepřehlédli holenkové a vysvětlujeme znova, že tam jsme byli a žádná voda. Definitivně se loučíme a jdeme dolů. Z hřebenu se vydáváme cestou, kam míří ukazatel Refuge (chata) dvě hodiny a už se těšíme, jak si orazíme.
Cesta dolů je ovšem horor. Naštěstí již po dvaceti minutách se dostáváme k potoku, ze kterého se dá pít. To je sice prima, ale začalo znovu hustě pršet a my si nemůžeme ani na chvíli sednout a odpočinout. Ze shora slyšíme stále hromy, a jediné co nás utěšuje je, že tam nejsme. Zjišťují, že mi přestala fungovat GPS, takže vůbec netušíme, kde vlastně jsme. Po dvou hodinách se dostáváme k nějaké kamenné boudě. Uvnitř jsou pouze dvě lavice a prázdné lahve od vína a Malibu. Uvaříme si pudink a čaj a hned se nám zlepšuje nálada. Vykřikuji, že když je tady ta bouda, tak nějaká vesnice musí být blízko, dokonce mám i signál na mobilů. Ha ha ha .......

Poražený

Jdeme znovu do deště a klopýtáme přes kluzké kameny dolů a dolů. Šárka třikrát spadne, dvakrát na pusinku, jednou na zadeček. Naštěstí se jí nic nestane a já už nemám ani sílu se tomu smát. Protože fakt nemáme ani páru kde jsme, s nadějí se díváme za každou zatáčku, že teď, snad, už .... Pomalu nám utíká čas a stále prší. Jsme tak zoufalí, že vyzývám k vyprávění nějakých prasáren. Například, že máme na sobě trička a šortky a procházíme se hezky v teple někde po promenádě u moře. Dostaneme se na vyhlídku, nad námi krásný vodopád ale co je horší, pod námi vidíme jenom nekonečné údolí a žádné stavení. Do cesty se nám taky připletete několik potoků, které jsou rozvodněny a je problém je po kluzkých kamenech přejít. Když se konečně cesta po čtyřech hodinách sestupu trochu narovná, vidíme před sebou stopu civilizace. Já říkám, že to rybník. Šárka tvrdí, že je to parkoviště. Když k tomu dojdeme na pět metrů, furt tvrdím rybník. Šárka se mi směje, že už mám halucinace. Moc jí to ale nevěřím a než na to vstoupím, raději do toho pro jistotu píchám holí. Je to asfalt! Hurá civilizace.

Chaloupka naše milá, co nám život zachránila

Po pár stech metrech dojdeme k jedinému baráku, který tu je. Zvoníme a přichází nám otevřít stará Francouzka, která mele pouze francouzsky, za to ale hodně. Má pro nás pokojík, kam házíme batohy a rveme ze sebe mokré oblečení. Teplá sprcha! Je devět večer a my byli na cestě 13 hodin. Nastoupali 1200 m a sestoupali 1800 m. Stále nám ale vrtá hlavou, kde to vlastně jsme. Jelikož já se klepu se zimnicí pod spacákem, Šárka to jde zjistit ven. Najde na baráku označení, podle kterého to už lehce najdeme na mapě a můžeme konečně naplánovat zítřejší návrat stopem pro auto.

Korsika III.

Dobrý den všem doma,

ráno v půl sedmý neochotně otvírám jedno oko a leknu se, protože na mne kouká z pěti centimetrů nějaké jiné oko. Když si uvědomím, že je to Šárka, uklidním se a může zvesela začít nový den. Modrá obloha, vrcholky hor na dosah, vyspinkáni do růžova, můžeme vyrazit. Cesta je daleko příjemnější než včera, kroutí se po vrstevnici, nahoru a dolů a první hodinu se nám jde celkem příjemně. 

Každý musí mít svůj baťůžek

To ovšem dojdeme k lávce přes řeku, chvilku odpočíváme a náš knižní průvodce nás upozorňuje, že jsme tu měli být již před půl hodinou! Sakra práce, to máme snad lítat? Plány na to, jak se s přehledem budeme držet doporučených časů, berou za své. Takhle budeme stíhat denní rozvrhy opravdu tip, top a bude to spíše krutá dřina, než zábava. Šárka se mne snaží rozptýlit, že teď se už budeme každým dnem pouze a jenom zlepšovat, jak si budeme zvykat na kopce, batohy a tak. Já to bohužel vidím trochu jinak. No uvidíme.

Mraky se již houfují

Mezitím se na vrcholky stahují mraky, jak je na horách po poledni dost obvyklé. Pak z těch mraků začne drobně krápat, pak pršet a nakonec lejt, že přes to není pořádně vidět na pár metru před sebe. Hrajeme s blesky oblíbenou hru "Koukej, jak jsem šikovnej, že mne netrefíš". Rázem zapomínáme, že nestiháme nějaké pitomé časy, že nás bolí ramena, kolena, že jsme velmi unavení. Jediná naše myšlenka směřuje k tomu, dojít z hřebenu dolů do chaty, která je ve dvou třetinách dnešní cesty. Když tam po dvou hodinách konečně dorazíme, přestává pršet a jenom krápe. Sedneme si dovnitř dáme teplý čaj a rekapitulujeme svoji situaci. Jsou tři hodiny odpoledne a do cíle to máme zhruba ještě dvě a půl hodiny. Přes poměrně kvalitní oblečení jsme mokrý skrz naskrz a v cíli nás opět čeká stan, kde mokré věci zřejmě neusušíme. Jsme unavení, máme hlad a morálku na nule. Najednou začne znovu lejt a rozhodování se stává jednoduchým. Dál to nejde, dnes zůstáváme zde.

Rychle do nepromokavého

Přestěhujeme se do hromadné noclehárny pro dvacet lidí a začneme vybalovat batohy. Přestože batohy byli celou dobu pod pláštěnkami, nateklo do nich také a půlka věci je totálně mokrých, včetně spacáku a věcí na spaní. Ještě, že jsme zůstali tady. Rozvěsíme si věci po palandě, uvaříme gulášovou polévku, zachumláme se do mokrého spacáku a začíná nám být konečně teplo a dobře. Ubikace se postupně plní a všichni si vyměňují zážitky z toho slejváku, kde je to chytlo, kam dnes chtěli dojít atak. Na rozdíl od nás si někteří umí dobře zabalit a věci v batohu mají ještě v igelitových pytlích a tudíž suché. V šest si uděláme ještě Hovězí Stroganov s bramborovou kaší, čajík, rýžovou kaši s meruňkami  a netušíme, co bude zítra, protože stále prší a stále prší.

Tyhle tu nahrazují náklaďáky, o internetu ale taky nic nevěděli.

Korsika II.

Dobrý den, všem doma,
v kajutě na trajektu jsme už v půl sedmý a vyspinkaná Šárka mne vesele vyzývá k prohlídce lodi. Já toho mám jak buchet, tak ji raději posílám samotnou a jdu se pokusit usnout. Za chvíli je otrávená nazpátek s tím, že je to  úplně normální trajekt, kde nemají ani žádné obchody. Snažíme se odpočívat a spát ale už v jedenáct na nás klepe stevard, ať vypadne a neotravujeme, že za chvíli přistáváme v Bastii. Neochotně se osprchujeme, oblečeme a jdeme na palubu s kávičkou sledovat přibližující se ostrov. Při vyjíždění z lodi zjišťujeme smutnou pravdu, že když jsme byli na lodi jako první, tak z lodi vyjedeme bohužel až jako poslední. 

Dojedeme do centra ostrova, městečka Vizzavona, kde zanecháme naše smutné auto, abychom se pro něj, snad ve zdraví, po týdnu opět vrátili. Nevíme, jak to bude chudák snášet, ještě nikdy jsme ho nenechávali tak dlouho samotný. Jsou tu ale i jiná, starší autíčka, tak už se tam snad spolu nějak zabaví.

Smutné loučení s autem

V prvním průsmyku

Jsou tři hodiny odpoledne, dáme batohy na záda a naše velká show na GR20 může začít. Plán je pro dnešek jednoduchý. Průvodce udává čas na první chatu 4,5 hodiny, my jsme trénování, tak to přeci musíme dát za čtyři a to znamená, že v sedm tedy budeme ve stanu. Hned na prvních 5 kilometrech následuje opravdu velmi kruté probuzení. Opravdu nejde v Krušných horách natrénovat na tyhle kopce. Do prvního sedla se máme dostat za hodinu a půl, ovšem my jsme tam totálně hotový až za dvě a půl hodiny. Propadáme panice, zdali vůbec stihneme dojít za světla k nejbližší civilizaci. Konečně v půl desátý, se téměř za tmy doploužíme do dnešního cíle. Na verandě ještě naštěstí pokuřuje pan správce, a když se ho zeptáme, zda se u něj dá přespat, řekne jistě, hodí nám na zem jeden sbalený stan, který začneme urychleně stavět. Jen co si do něj  hodíme spacáky, vypne se generátor, všude zhasnou světla, ale my ještě musíme za světel čelovek dělat večeři. V půl jedenáctý se konečně můžeme zachumlat v našem mikro stanu do spacáků a ještě si chvíli špitáme, jak to byl bláznivý den, a že už nás tady nic horšího ani nemůže potkat. 

Ha, ha, ha, ha, ha, ha, ..... my se snad nikdy nepoučíme!

Chvílemi je tu i hezky

Stan šíře 80 cm

Korsika I.

Čtvrtek 18. 6. 2015
Dobrý den všem doma,
z domova jsme vyrazili,s klasickým zpožděním okolo čtvrté, zastavili se na večeři ve Varech, na kávu a dortík u Chebu a zjistili, že máme průměrnou rychlost 35 km/h. Rychle jsem spočítal, že tímto tempem se s trajektem mineme zhruba o šest a půl hodiny, takže do Livorna jedeme už téměř nonstop, s krátkými přestávkami na záchod a benzín. Šárka si za Brennerem bere první spací chvilku, která trvá s drobnými přestávkami až do přístavu, kam dorazíme v pět ráno. V šest už nás začínají řadit na nalodění a my se shodou okolnosti, ocitneme úplně na prvním místě čekající fronty. V tom nás zezadu všechny předjede krásné červené Ferrari a protekčně vjede do lodi jako první, my hned za ním. Říkám Šárce, že to asi řadí podle krásy. "Jako, že  naše Hjundé, je tady druhé nejhezčí auto?" "Auto ne, ale ty si tady hned po tom Ferrari nejhezčí." "Jak mně můžeš srovnávat s nějakou smradlavou hromadou plechu!" Nejdříve ji chci vysvětlit, že to Ferrari nemá karoserii z plechu ale z kompozitu. Radši se na to ale vykašlu a volím velmi jemnou diplomacii, abych to ustál se ctí. 
A máme tu citat dne "Hádka se ženou je jako diskotéka, nejdříve se hrají novinky a na závěr přicházejí klasické evergreeny."

Korsika - prolog

Ahoj všem doma,
tak jste se konečně dočkali a můžete s námi prožívat další odvážnou výpravu do neznáma. Protože při našem posledním dobrodružství Vás nejvíce zaujalo dobytí vrcholu Teide, tak jsme tentokrát zvolili něco ještě více odvážného a teď máme obavy, aby to zase nebylo odvážné až moc http://mobile.francetvinfo.fr/faits-divers/accident/corse-ce-que-l-on-sait-de-l-accident-mortel-sur-le-gr20_945389.html. Půjdeme na to ale trochu ze široka.

Korsika 2002

Před třinácti lety jsme podnikli s našimi dětmi první velkou výpravu se stanem, po perle středomoří,  Korsice. Strávili jsme zde tenkrát 21 dní a dodnes na to vzpomínáme jako na naší nejkrásnější dovolenou. Byli jsme jako nomádi, kteří cestují podél pobřeží od kempu ke kempu. Když jsme vyráželi na tůry do hor, tak u těch nejvyšších vrcholů, jsme občas naráželi na mladé, opálené, vysportované lidi, s obrovskýma batohama na zádech, jak brázdí krajinu. Tenkrát jsme si říkali, šílenci, to musí být hrozný v tom vedru se takhle trmácet. Až později jsme doma zjistili, že přes ty největší kopce Korsiky vede vyhledávaná trasa pro odvážné, která se jmenuje GR20,  No a protože věk pokročil a mladší asi už nebudeme, tak není na co čekat, a teď se do této výzvy pouštíme i my. Nedáme sice trasu celou, jenom půlku, protože Šárka se nechce jenom koupat ve vlastním potu, ale i v moři, i tak nám to dá asi dost zabrat

Protože jsme si byli vědomi, že to fakt není žádná prdel, denně být na na nohou sedm až devět hodin, s 15 kilovým batohem na zádech, začali jsme již v březnu intenzivně trénovat. Každý víkend jsme trávili na túrách po těch největších vrcholech našeho Krušnohoří a Středohoří. Od května jsme k tomu přidali i batohy a stan a přespávali v lesích, abychom si co nejvíce zvykli na to co nás bude čekat. No a teď je to tady! Dnes to konečně začíná!
Bohužel v horách není internet, tak zpravodajství bude zřejmě zpětně, jestli si vůbec potom budeme něco  pamatovat :-). Nejdříve v pátek 26.6. Držte palce snad to dáme.