Přechod Krkonoš 2015

Ano chlapci a děvčata, Vaši oblíbení cestovatelé byli opět "On The Road", teď se s Vámi mohou podělit o zážitky z našich největších velehor, Krkonoš. Vzpomněli jsme si totiž, na náš starý plán, přejít najednou celý hřeben Krkonoš. Hledám o tom na netu nějaké informace ale našel jsem pouze informace o třídenních, dvoudenních, dokonce i jednodenních přechodech ale o námi plánovaném náročném čtyřdenním přechodu nikde ani zmínka, asi budeme zase první :-).

Napíšeme maily na tři chaty, kde chceme při našem odvážném pokusu nocovat a když ani po třech dnech nedostaneme žádnou odpověď, tak jim jdeme volat.

Vosecká bouda

Vosecká bouda - “Dobrý den, já jsem Vám posílal email, se žádostí o rezervaci na víkend, a nemám od Vás odpověď, došlo to?”

“No víte, vono to zlobí.”

“Aha a můžeme v sobotu u vás přespat?”

“Máme zavřeno, přijďte.”

“Co? Máte zavřeno nebo otevřeno?”

“Máme zavřeno, ale až tady budete, tak zavolejte a já vám přijdu otevřít a můžete přespat.” No to je hodně divný ale dobrá.

Samotnia

Samotnia - chata na polské straně, kde pro jistotu neberou ani telefon, ale dá se udělat rezervace přes Booking.com, která je najednou během 15 minut potvrzená

Lysečinské boudy - volám na číslo uvedené na webových stránkách a dozvídám se, že chata je uzavřena a na prodej, ale když budeme chtít, můžeme přespat asi kilometr vedle na jedné menší chalupě. Říkám, že to by bylo fajn a jak to najdeme. No, od Lysečinek půjdete 650 metrů směrem na Albeřice, pak zatočíte doprava na lesní cestu, po asi 300 metrech zase doleva, ještě 50 metrů a dojdete na palouk, kde stojí ona chata. Aha, tak to je docela jednoduchý a jak se ta chalupa jmenuje? U Lakomé Barky. No tak to vypadá taky dost věrohodně :-)

Den první sobota 14.11.2015

Auto necháme na nádraží v Martinicích v Krkonoších a pomocí vlaku a autobusu se přemístíme do Rokytnice, výchozího místa výpravy. V poledne jsme na místě a přesně podle předpovědi začíná taky pršet. Že budeme mít hnusný počasí jsme věděli, ale tak nějak v skrytu duše tiše doufali, že by to tentokrát nemuselo meteorologům vyjít. Na batohy dáme pláštěnky, na hlavu kapuce a vzhůru do mraků. Jak se dostáváme výš a výš, začíná se déšť postupně měnit ve sněžení.

Když dolezeme po dvou hodinách na Dvoračky, je už všude okolo nás a na nás 10 centimetrů sněhu. Dáme si zde polévku, kofolu a pospícháme dál do kopce, neboť už doma jsme zjistili, že v půl pátý se začíná dělat tma a bylo by dobrý tou dobou být už někde v suchu a teple. Nahoře si musíme obléct i návleky na boty, protože stále sněží, fouká vítr a začínají se dělat závěje. Několikrát si vzpomeneme na Hanče s Vrbatou, kteří tady kousek od nás… . No nic, my naštěstí máme GPS.

Ve čtvrt na pět se nám konečně do cesty postaví Vosecká bouda. V té vánici je vidět, tak na pět metrů. Nacházíme zavřené vchodové dveře, na klepání nikdo nereaguje, tak musím zmrzlejma rukama vytáhnout telefon a žádný signál. Tak tam chvilku pobíhám, až se konečně jedna čárka ukáže.

”Dobrý večer, stojíme u vás před  dveřmi a rádi bychom u vás přespali.”

“No ale my máme zavřeno.”

“No počkejte! My jsme spolu ve středu telefonovali, a říkal jste, že můžeme přijít.”

“Jo? ............ No tak chvilku počkejte, já vám otevřu.”

Pak už naštěstí skoro vše fungovalo jak má, až na studenou sprchu, postarší překořeněný guláš, vrzavé postele atd. Hlavní je teplo a sucho, v osm je všude klid a můžeme spát.

Den druhý neděle 15. 11. 2015

Když po snídani v půl devátý vylezeme z chalupy ven, nestačíme se divit. Celou noc sněžilo a sněhu je skoro po kolena. Na to jsme ale připraveni a jdeme. Na hřebenu se do nás z boku opírá silný vítr, který nám neustále mete do tváře drobné krystalky. Jdeme svižně, držíme se itineráře.

Jako skuteční pseudointelektuálové, si dáme duševní cvičení na téma: “Nepotřebujeme stát, aby nám říkal, co máme celý den dělat, skutečným účelem státu je ochrana práv jednotlivce”, což nám vystačí akorát tak do dvanácti, kdy se začnou dít veliké věci. Přesně podle předpovědi, se začíná prudce oteplovat a místo sněhu na nás začíná padat voda, hodně vody. Tající sníh a déšť vytváří na zemi jednu obrovskou louži, a když přicházíme na Špindlerovku jsme durch.

Když si uvnitř sundáme batohy a pověsíme bundy, rázem je pod námi kaluž. Šárka odchází jako první se převléknout na záchod do suchého. Po deseti minutách se elegantně vrací přes celou restauraci jako dáma v ponožkách, s pohorama v rukách. Našla totiž papírové ručníky a můžeme si s jejich pomocí alespoň trochu vysušit boty. Pak její postup opakuji i já a tak si tam potom dáváme oběd bosí. Zároveň nabíráme duševní i fyzické síly na posledních 8 kilometrů. (Šárka se mi pak večer přiznala, že ji prý v tu chvíli vůbec nenapadlo, že budeme ještě dnes pokračovat.)

Ve dvě se zvedneme, že do tmy to určitě stihneme. Ha, ha. Jdeme po polské straně téměř po vrstevnici, abychom se vyhnuli hřebenu, kde stále řadí silný nárazový vítr. Bohužel tahle stezka vedená lesem, vede přes kořeny, kameny a tající sníh z toho dělá opravdu horor. Nejenom, že jdeme v podstatě potokem, ale zároveň, nevidíme přes sníh, kam šlapeme, každou chvíli podkluzujeme a jsme hrozně pomalý. Když se konečně dostaneme z lesa na normální kamenitou cestu, je už tma a nám chybí ještě dva kilometry. Čelovky na hlavu a vzhůru. Stále prší, a fouká tak, že chvílemi obtížně držíme přímý směr. V půl šestý jsme konečně u chaty, akorát nemůžeme v té tmě najít otevřený vchod. Dvakrát ji obejdeme, než se nám to konečně podaří.

Uvnitř nerudná bába po nás chce 98 zlotych za ubytování. Já se s ní dohadují, že na rezervaci bylo psáno 80 zlotych. Šárka nás chvilku poslouchá, pak se na mne podívá a tiše řekne “Dej jí to”. Tak jo, ale počkejte na moji recenzi na Booking.com, budeš ještě litovat, babo.

Před usnutím ještě kontroluji předpověď počasí, a všechny služby hlásí na zítra polojasno, slunečno, tak se začínáme i těšit.

Den třetí pondělí 16. 11. 2015

Ráno náš první pohled míří z okna, kde čekáme výhled na úžasná panoramata. Bohužel je zase pouze mlha a prší. Ačkoliv má chata v propozicích uvedeny snídaně od osmi hodin, tak nám včera večer ta bába suše oznámila, že dnes bude snídaně od devíti a basta. Protože nemáme čas tak dlouho čekat, sníme jenom ze zásob ovesné sušenky, a když jsme na ně dali Teide, tak Sněžku dáme určitě taky :-)

Místo kde jsme spali, je v kotlině u jezera Maly Staw, takže to máme hned po ránu docela náročný, abychom se dostali znovu na hřeben. Tady dochází k politováníhodné události. Fatálně jsem selhal a navrhl návrat na Špindlerovku a odjezd domů, protože to počasí mne už fakt neskutečně sralo. Šárka na to řekla, že ne a pokračovala dál podle plánu. Mně nezbylo nic jiného než jít za ní.

Když vylezeme na Sněžku, fouká vítr, je mlha a mží. Zapadneme rychle do bufetu, kde si dáme čaj a další sušenky. Když po půl hodině vylezeme ven, fouká vítr, je mlha a mží. Už toho mám fakt dost a vyčítám Šárce, že mne zviklala a donutila pokračovat dál. Za mého neustálého brblání jdeme dolů na Pomezky. Aby dostala mou mysl na jinou vlnu, nadhodí jen tak mimochodem téma řízek, v tu ránu zapomínám na vše špatné a zvesela běžím vpřed s vyplazeným jazykem.

Jak sestupujeme, tak se konečně utišil vítr, postupně se otepluje, a my sundaváme postupně kapuce, čepice, rukavice a dokonce i bundy a pokračujeme pouze v mikinách. Dokonce se objeví i Slunce! A dokonce na celé dvě hodiny! Ale i to málo nám výrazně zvedne náladu. Samozřejmě ale musí začít důsledné vyšetřování, kdo způsobil, že sám náčelník opět morálně zakolísal a začal vydávat zvracené návrhy k ústupu. Bohužel nestihneme viníka vypátrat, protože přicházíme na Pomezky a je tu slíbený řízek a veškeré chmury světa jsou zapomenuty.

Už ve čtyři hodiny, takže ještě za světla, jsme u poslední domluvené chalupy. Fakt je to na samotě uprostřed lesa, z komína se kouří někdo tu je. Klepeme na dveře, otvírá sympatický pán, kterého se ptáme, zda se to tu jmenuje U lakomé Barky. Jo, jsme na místě!

Den čtvrtý úterý 17. 11. 2015

Tohle ubytování byla jedna velká paráda. Úžasní lidé, dobrá domácí večeře, zákusek, káva, skvělá snídaně, útulné prostředí. Protože potřebujeme stihnout autobus v jedenáct ze Žacléře, tak jsme požádali o snídani na půl osmou a nebyl to žádný problém. Polská bába by se tady mohla učit. Vůbec se nám odtud nechce pryč.

Venku je samozřejmě zase mlha a mží. Po půl hodině se vydatně rozprší a vydrží to už celou cestu na autobus. Dnes nám je to už ale celkem jedno, protože chybí pouhých deset kilometrů a máme to za sebou. Každou chvilku se poplácáme po zádech, jací jsme to pašáci, že jsme to zase přežili. Fakt nevím čím to je, že ostatní jezdí do hor za krásnými zážitky a my tam pravidelně bojujeme o přežití.

Celkem jsme za ty čtyři dny ušli 58 km, nastoupali 3557 metrů, viděli i dvě hodiny sluníčko a jednou Sněžku.

Tak zas někdy, mějte se hezky.

Korsika - epilog

Ano chlapci a děvčata, kluci a holky, máme konec. Vše co jsme tu měli v plánu je splněno a my už se těšíme, jak zítra vyrazíme směrem k domovu. Korsika nás opět nezklamala a už teď víme, že se sem určitě vrátíme i počtvrtý. Pokud jsme vás nalákali a chcete se sem taky podívat, tak se určitě při pobytu nevažte na jedno místo a nejezděte sem pouze na týden.

Dnes pár fotek z večerní procházky

A zbyl už jenom prostor na poslední novinky:
Napsali nám z našeho bývalého kempu, že charitativní večer, ve prospěch našeho chybějícího stolečku, nakonec uspořádali a moc se vydařil, všichni si ho prý chválili. Jenom, když sečetli všechny účetní položky, tak zjistili, že je tam sekera 237 € a poslali nám číslo svého účtu, kde to můžeme vyrovnat.

Včera večer při placení v restauraci jsem požádal o účet, servírka ho umístila přede mne, já ukázal na Šárku a pravil "I only gigolo". Servírka koukla na ní a Šárka ji to s úsměvem potvrdila.

Když jsme se při příjezdu domlouvali, na jakou barvu se budeme opalovat, Šárka si vybrala kávu moka a já pro jistotu latte. Zatímco Šárka už má své splněno a ladí pouze detaily, já jsem stále u barvy jahodového koktejlu.

Taky se to vyjasnilo s našima profi smlouvami na volejbal. Po dnešním tréninku se nás zeptali, jak jsme se rozhodli. Když jsme jim řekli, že to bereme, měli obrovskou radost a hned nás zvali do klubovny, že to musíme slavnostně podepsat. Když jsme si ale tu smlouvu pozorně přečetli, ukázalo se, že se nám cosi ztratilo v překladu. Oni nám nechtěli peníze dávat, oni po nás chtěli sponzorský příspěvek, aby si mohli pořídit lepší hráče, než jsme my. A jak říká má oblíbená literární postava pan Wachek "Na to jim sere pes"!

Užijte si všichni svoje dovolené a zase někdy s námi "On The Road".

Korsika X.

Každá dobře připravená výprava, má v případě, že selže plán A), v záloze také plán B). To už jsme si říkali. Ale jenom ty velmi, velmi dobře připravené výpravy, mají v případě, ze selže plán A), potom selže i plán B), připraven i plán C)! Přesně tak, jako my.

San Monte Petrone

Máme zálusk na vrchol Monte San Petrone 1767 m, ležící na severovýchodě ostrova. Večer před výstupem dochází ke klíčové poradě, kde si zdůrazníme, že tentokráte slovo neúspěch, nepřipadá v žádném případě do úvahy (protože tak dobrá výprava, abychom měli i plán D, fakt nejsme). Vymýšlím i nové rozložení nákladu pro členy. Šárka ponese malý batůžek a v něm: 3 litry vody, svačinu, větrovky, ovesné tyčinky, kapesníky, krém na opalování. Já ponesu: foťák (už se ji nikam nevešel).

Vstáváme v pět a  v sedm jsme na výchozím místě. Teprve tady přicházím na to, že se nebude v žádném případě jednat o náš prvovýstup, ale že jsme tu už byli s dětmi, před 13 lety. Šárka však tvrdí, že tu v životě nebyla. Již první metry stoupání ukázaly, jak dobré rozložení nákladu jsme pro dnešek udělali. Šárka běží vepředu a já s deseti metrovým odstupem funím za ní. Cesta vede v bukovém lese po severní straně, takže teď ráno v příjemném stínu. Dokonce nám je i chvílema chladno, tady velmi nezvyklé. Ve svižném tempu se dostáváme přesně podle rozpisu za dvě hodiny na rozcestí pod vrchol. Posvačíme a čeká nás poslední krátký úsek, za to ale výživný. Nemáme rádi, když musíme lézt nahoru po čtyřech. Tady si Šárka konečně vzpomíná, že už tady někdy byla. Přesně v 9.30 je vrchol dobyt.

Má radost z toho, že jsme konečně někam vylezli, byla bezmezná

Je tu krásný výhled na celý hřeben centrální Korsiky, po kterém vede trasa GR20. Takže si znovu můžeme zavzpomínat, na všechno co jsme tu zažili. Támhle jsme začínali, pod touhle horou jsme spali v mikro stanu, támhle nás chytla první bouřka, támhle druhá, támhle jsme neslavně skončili a slezli dolů, támhle bydlí ta hodná paní co nás tak dlouho vezla stopem, támhle jsem si prořízl palec a támhle to nešťastné Monte Oro, kde nám chyběl takový kousek k vrcholu.

Klid, ta ještěrka není nebezpečná

Cesta dolů je opět nekonečná a když dojdeme k autu, tak nám strýček Google ukáže, že jsme to šli přesně 4.44 hodiny. Průvodce udával čas 4.45, tak na tom nejsme zas, tak špatně :-).

Konečně vrcholové foto

Naposled sundáme pohory, nazujeme sandály, a po uzounké silničce, s nekonečnými serpentinami sjíždíme z našeho posledního výstupu dolů k moři.

Korsika IX.

Už týden jsme v novém kempu, našem vysněném bungalovu. Už příjezd byl pro nás velkou událostí. Když jsme projeli bránou na štěrkovou cestičku okolo udržovaných živých plotů, záhonů kytiček, bylo na Šárce vidět jak je dojata. Když uviděla, že náš domeček vypadá ve skutečnosti, úplně stejně jako na fotkách, tiše si vzlykla. Když jsme vešli dovnitř, sahala prstíkem na různé věci a připomínala si jejich názvy, sporák, lednice, stůl, talíře, šálky a když se dostala k podšálkům, usedavě se rozplakala dojetím.  Však si to ta holka po těch všech útrapách zasloužila.

Konečně normální postel

K pláži to už nemáme 14 minut ale 14 metrů, ale žádná velká výhra to pro nás není. Zdejší písčitá pláž se táhne kolem celého východního pobřeží a musíme se o ní dělit se tisícemi dalších rekreantů. Žádné soukromí a považte, že si někdo klidně zapíchne slunečník 10 metrů od Vás. Moře je hnusně teplý a žádné vlny. No koho by tohle bavilo. 

Naše nudná pláž,srovnejte laskavě s tím co jsme měli minulý týden

Co je tu špatné, je stále mobilní signál. Abychom vám mohli zaslat naše zpravodajství, musíme vyvinout opravdu velké úsilí. Nejdříve musí telefon z krytu, pak se musí postavit na plechovku od piva, pak musíme skákat okolo na jedné noze, mít vztyčené ruce, klanět se a pískat Marseillaisu. Teprve potom se jedna čárka ukáže a fotky mohou být odeslány.

Nějaká napůl opuštěná vesnice v kopcích za námi

Povedlo se nám opět etablovat v místním beachvolejbalovém clubu. Myslím, že určitě ostudu neděláme. Naše vytříbená technika vypiplaná léty dřiny, nachází uplatnění i zde. Šárky obětavost a moje chytrá hra hlavou, se nejednou stanou předmětem obdivných výkřiků, spoluhráčů i přihlížejících. Sice tu už zřejmě dlouho neviděli podání spodem, ale o to vice to na ně platí. Účast je vždy velmi mezinárodní Italové, Němci, Francouzi, Karim (nevíme odkud je, ale mluví snad všemi jazyky i pár slov česky) a my. Dokonce jsou v jednání i nějaké profismlouvy pro nás, protože by konečně rádi zvítězili v tradiční letní mezikempové lize a vidí, že s námi by mohli mít konečně letos šanci. No ještě uvidíme, zatím to zní zajímavě, strávit celé léto tady a ještě přivést nějaké eura domů, pozor a ne málo.
  

A na četná přání, mistr při večerní tvorbě

Korsika VIII.

Upozornění -  V dnešním příspěvku padnou  sprostá slova, tak byste to snad ani neměli číst!!!

Jako každá správná výprava, máme v případě neúspěchu plánu A), připraven záložní plán B). V našem případě se jedná o zdolání vrcholu Monte Oro. Hory pod kterou už jsme dvakrát byli a nikdy nedošlo ani k pokusu o zdolání. Den, kdy jsme museli výstup zrušit kvůli silnému větru, považuje Kája za svůj nejšťastnější den v životě. Když pod tou horou stojíte, působí na vás opravdu giganticky. Převýšení 1400 metrů v nás vzbuzuje respekt.

Tak tam nahoru jdeme

Vstáváme proto již ve čtyři ráno, abychom po vydatné snídani a přejezdu byli v šest již na cestě. Pán, který nás vezl jako poslední při našem autostopovém dobrodružství, nám vyprávěl, že on byl nahoře za 4 hodiny a dole za 3. Jelikož on ale vážil pouze 60 kilo a byl mladší o 15 let, já pro nás přidávám kofouš a dávám nám nahoru hodin 6. Ještě v autě se mne Šárka ptá, zda se těším, odpovídám, že ani náhodou, zřejmě v předtuše věcí příštích.

Zatím je to pohoda

Začátek cesty nám ubíhá příjemně, stoupání je mírné, sice sem tam nějaký těžší úsek, ale je čas na vydýchaní, a je to stále ve stínu stromů. Protože převýšení je stále dost mírné, hlásím, že ten závěr musí být dost brutální. Průběžně nás předběhne pouze skupina 3 Francouzů v čele se 70 letým pánem a rodina Čechů se dvěma holčičkami ve věku tak 12 let. Před devátou sedíme u posledního pramene, doplňujeme vodu, dáváme si svačinu a chystáme se na poslední třetinu, která už vede pouze kolmo a na slunci.

Těžkých úseků přibývá, a zatímco Šárka nahoru letí, já musím dělat větší a větší pauzy na vydýchání. Tyhle prudké kopce mi nedělají ani trochu dobře. Najednou, jako když cvakne a mě dojde šťáva. Když se podívám vzhůru, abych viděl kam dál jít, točí se mi hlava a rozostřuje vidění. Děláme další pauzu, trochu se to sice srovná, ale stále to není nic moc. Tak si tou skálou pomalu lezeme nahoru, Šárka přede mnou, já pouze následují její kroky, až jsme konečně v sedle a hledáme odbočku na vrchol. Žádná odbočka tu ovšem není, koukám jak blázen do mapy a zjišťuji, že milou odbočku jsme už před téměř půlhodinu minuly. KURVA, KURVA, KURVA.

Pozorní poznají, že Monte Oro je za Šárkou, proč ale jde na druhou stranu?

Jsem normální debil, vůbec nechápu, kde jsem přišel na to, že odbočka má být až v sedle. Že to tak často bývá, ještě neznamená, že to tady musí být taky tak. Vracíme se, hodina v prdeli a nacházíme skálu se žlutým, trochu oprýskaným nápisem Monte Oro a šipkou. Ironií je, že jsme přesně přímo před tímto nápisem stáli, ale protože v tu chvíli jsme se zdravili a bavili s partou jdoucí ze shora, dívali jsme se na druhou stranu a nápis přehlédli.

Jako kamzík nahoru

Chybí nám na vrchol 300 výškových metrů, 1100 jich máme za sebou, to přeci dáme. Můj postup se však zase zpomaluje, ale furt jdeme. V 11.45 jsme konečně na vrcholovém hřebeni, sedáme si a znovu odpočíváme. K vrcholu pouze 100 výškových metrů. Vstáváme, ujdeme ještě kousek, pak vidíme, že cesta padá nejdříve dolů přes kameny a pak se teprve leze na úplný vrchol. Já už na to nemám, tohle mi bude trvat minimálně tři čtvrtě hodiny tam, tři čtvrtě zpátky. Navíc se opět k vrcholu stahují mraky a to mi dá důvod se vymluvit na to, že bychom ze shora stejně nic neviděli. Zároveň, a bůh ví, že to myslím opravdu upřímně, se tady nahoře bojím možné bouřky.

Na tom vršku, kam jde Šárka, jsme skončili

Jdeme tedy dolů a jde nám to o poznání rychleji. Mraky, které se houfují okolo vrcholu, nám dělají milosrdný stín a já konečně po třech hodinách začínám i hovořit. První téma k hovoru je: “Kdo způsobil, že náčelník vydal tak zbabělý příkaz k ústupu“. Dlouze to rozebíráme, nakonec mi Šárka poradí, abych se podíval do občanky. To bohužel hned nemohu, mám jí na pokoji. Když mi vysvětlí, že už na to nemám věk, tak to odmítám, co ten 70 letý pán ráno? Stejně tak, jsme ale viděli natěžko naložený mladý kluky, kteří málem plakali a šeptem se nás ptali, jak daleko je to ještě nahoru. Málo jsme trénovali? Ani náhodou, tolik kilometrů co jsme ušli, za posledního půl rok, tím to taky nebude. Pak se Šárce zajiskří v očích a praví „Ráno jsem viděla jednoho tlustýho, ten vypadal taky tak hrozně jako ty!“ Nechám ji chvilku, aby si uvědomila, co to vlastně řekla, ale ona dělá jakoby nic. Vesele si cupitá dolů a nechá mě tam jako opařeného stát. Tak ji požádám, aby mi to zopakovala, a ona to klidně udělala! Když ji to vyčítám, jak mne to ranilo, tak mele cosi o pravdě. Koho zajímá nějaká pravda?! Po krátké hádce se dáme znovu do sestupu a protestně mlčím, abych ji dál čas na omluvu a upřímné pokání. Když si tak trucuju, mám čas přemýšlet. Kolik lidí jsem tu viděl opravdu s nadváhou? Fakt, že jenom jednoho a ten na tom byl tak, že nám ani neodpověděl na pozdrav.

Skoro vrcholové foto
(za námi Lac De Oro)

Takže po chvíli a už v klidu děláme se Šárkou klíčovou domluvu. Naše poučení z krizového vývoje zní: „Pokud bychom se v budoucnu, chtěli pustit do podobných akcí, musíme dohromady zhubnout, alespoň patnáct kilo“. (Mezi námi, Šárce to může jenom prospět).

Cesta dolů, zdá se býti nekonečná. Přichází úseky,  o kterých já tvrdím, že já jsem je nahoru určitě vylézt nemohl. Téměř dole se už sotva ploužíme, máme co dělat, aby nás nepředběhla i německá rodinka, v sandálkách, která byla na výletě u kaskád. Konečně ve čtyři jsme u auta a můžeme jet domů, k moři.

Poslední svačina, sluníčko už nešajní

Večer pak trávíme stylově. Šárka leží při venkovních 30 stupních pod dekou a odmítá opustit postel, já sedím na terase a hodinu piji malé pivo (0,25 l). Takhle nějak má vypadat, správná odpočinková dovolená.

Korsika VII.

Protože sluníčka již bylo dost a objevují se první příznaky sluneční vyrážky, je čas také na výlet. Našli jsme na internetu tajný tip na soutěsku s kaskádami. Navigace nás vede nejdříve po silnici, pak šotolině, pak polní cestou na malý plácek, kde se dá parkovat a z kterého vede malá pěšina do lesa. Chvilku po ni jdeme a už jsme u prvních vodopádů a fakt je to asi tajné, nikde, nikdo. 

První vodopád

Po levé straně je nataženo staré lano, s jehož pomocí se po skále dostaneme přes desetimetrový vodopád a pak už jdeme zcela bez problémů skoro kilometr okolo řeky plné tůněk. Je tu ovšem vedro, nejde sem ani větřík a za chvíli mi kape pot i z prstů. To už jsme ale u posledního mini vodopádu s krásnou tůňkou s chladivou vodou, kde se vycachtáme, lehneme na vyhřáté kameny a posloucháme cikády a ptáky v korunách stromů. Teprve cestou nazpět potkáváme mladý pár, jinak to tu bylo dnes celé pro nás.

Prostřední vodopád

Jak se to má se sbírkou pro chudé z Československa (jiný výraz tady stále neznají), kteří nemají ani na stoleček ke stanu? Přišel za námi místní osadní výbor starousedlíků, že pro nás udělají charitativní večer s hudbou a tancem. Bohužel to nestihnou zorganizovat dříve než v sobotu ale to my už budeme odsud dávno daleko, ve zcela jiném světě. Nechávám jim ale číslo svého účtu, kam mohou výtěžek celé akce zaslat.

Poslední vodopád a Šárka

Korsika VI.

Jelikož máme objednaný bungalov až od pátku, tak musíme na čtyři dny do kempu pod stan, s čímž jsme úplně tak dopředu nepočítali. Jsme tu jak žebráci, protože máme jenom stan, karimatky, spacáky, ešus s víkem, dva nerezové hrnečky, dvě lžíce, mini vařič s kartuší a doma na poslední chvíli naštěstí do auta hozená dvě skládací křesílka. 

Vzbuzujeme zde opravdový soucit

Okolo nás samé luxusní karavany, nebo stany o velikosti hangáru. Vařit musíme na zemi a jíst z ešusu. Dokonce máme pocit, že naši noví sousedé pro nás uspořádali sbírku a my už víme, co si budeme přát, stoleček. Tak alespoň na večeře jezdíme do blízkého historického města Porto Vechicco. Když jsme si tam dali po dlouhé době normální jídlo (i díky sponzorovi u nás, děkujeme), byli jsme jako v sedmém nebi.

Konečně jídlo

Kemp je položen na skalnatém pobřeží na konci světa, se spoustou malých zátok. Máme tu samozřejmě, jako všude vyhlédnutou tu „Naši pláž“, na kterou nám to trvá od stanu přesně 14 minut. Jsme tam většinou sami s jednou italskou dvojicí. Jelikož vstáváme dost brzo, jsme tu již v osm, sluníčko ještě nepálí, větřík pofukuje, pohoda.

Takhle má podle nás vypadat "Naše pláž"

Zapomněli jsme se Vám také zmínit, že máme nový přírůstek do rodiny. Jmenuje se Anežka a už si hrozně oblíbila Šárku. Vždycky když jdeme spát, nedá jinak než že se zavrtá se Šárkou do spacáku. Šárce trochu pije krev, ale co jiného se dá čekat od blechy. Sebrali jsme ji někde v nějaké boudě na horách a nemůžeme se ji zbavit. Dáváme každé ráno spacák na sluníčko, doufáme, že přeskočí na kolemjdoucí ale v noci tam ta holka pořád je. 

Bouřka nad mořem

Když už jsme u těch zvířátek. V autě se nám zase usadila kolonie mravenců. Nemáme ani tušení kde se tam vzali, ale jsme za ně rádi, protože se věnují úklidu auta. Pečlivě vysbírávají všechny drobečky a dokonce zmizela i stopa od rozlitého kafe. Máme i podnikatelský záměr, dodávat úklidové mravence do každé rodiny. "Naši mravenci, vaše záruka čisté domácnosti".

Korsika V.

Nejdříve si řekneme dnešní plán, a dávejte pozor, jak nám to všechno opět hezky vycházelo:

• ·         Pěšky z naší samoty do vesnice, která je odsud asi 3 kilometry, koupit bagetu na kterou máme obrovskou chuť
• ·         Z vesnice odjet k moři
• ·         Po magistrále u moře přejet do Alerie
• ·         Z Alerie do Vivaria
• ·         A konečně z Vivaria do Vizzavony.
• ·         Autem to podle navigace má trvat 2 hodiny, stopem to odhadnu, na hodiny 4

Než se vydáme na cestu, je potřeba připravit vydatnou snídani

Pěšky do vesnice dojdeme za chvilku, ale žádná pekárna ani obchod se nekoná. Kromě jedno staříka na zápraží ani noha. Přidává se k nám nějaký toulavý pes, zkouším na něj cviky Cesara Milana a po deseti minutách drezůry, pes poslouchá jako hodinky, ale asi je to kvůli salámu, který cítí z batohu. Auta nejezdí žádná, je tu úplně mrtvo. Naštěstí jen co se dostaneme za vesnici, jedno auto jede, mávneme a auto stoji. Nějaký starší řemeslník s Berlingem. Hodíme bágly dozadu, ještě odeženeme psa, který si myslí, že jede s námi a vyrážíme. Francouzi mají zvláštní přístup. Řeknou vám krátkou větu. Vy jim řekněte že bohužel nemluvíme francouzsky, načež oni začnou to, co jsme nepochytili z krátké věty opisovat pomocí dlouhých souvětí. Nám to zní jako „Blé župlé sapere alabre“. Pár věcí pomocí posunků pochopíme, odkud jedem, a kam, odkud jsme atd. Pak nastává kámen úrazu, který nás bude bohužel stát spoustu času. Když mu říkáme, že chceme jet přes Alerii, prohlásí to za špatný nápad a posílá nás přes Ghisony. Poděkujeme za radu a už jsme u moře. 

Tenhle krásný pes chtěl s námi

Zde si koupíme naší vysněnou bagetu a jdeme na výpadovku, jak nám poradil ten "hodný pán". Stojíme zde přes hodinu, než nám zastaví nějaká paní a popoveze nás dva kilometry do nejbližší vesnice. Ptá se, kam jedeme, a když jí to řekneme, diví se proč zrovna tudy. Za deset minut nám zastaví dva dredaři s otlučenou dodávkou, jejíž zadní část je předělána na postel. Usadíme se a zase jedeme pár kilometrů. Vysadí nás na křižovatce, ukážou směr, kam dál, a zmizí. 

Vždy je potřeba dát Šárku do popředí

Ani nestihneme položit batohy a už nám zastavuje paní jedoucí z nákupu. Auto má plné věcí ale ochotně nám udělá místo v kufru alespoň na jeden batoh, druhý musím mít celou cestu na klíně. Paní mluví slušně anglicky, tak se od ní dozvídáme spoustu věcí. Že se narodila v roce 1951 na Korsice, studovat šla do Paříže, kde zažila studentské bouře. V roce 1968 nám fandila, hlavně našemu prezidentovi Titovi (necháme jí v tom). Celý život pracovala v Paříži v rádiu a nyní se vrací do rodné vesnice, kde není žádný krám, proto na nákupy musí až k moři. Je to hodina jízdy. Začíná nám být divný, že během celé cesty potkáme v protisměru pouze dvě auta. Při průjezdu každou vesnici nám oznamuje, tady bydlí dva, tady nikdo, tady čtyři. Horské vesnice se pomalu vylidňují. Když přijedeme do té její, ukáže nám kostel a bar, nic jiného tam není. Jsme však překvapeni, že nezastaví a pokračuje dál. Prý nás vezme na místo, kde se nám bude lépe stopovat. Vysadí nás v průsmyku uprostřed lesa. Ještě nám nabízí nějaké jídlo nebo ovoce ale to s díky odmítáme, všeho máme dost. 

Tato milá paní nás vezla celou hodinu

Když odjede, vše utichne a slyšíme pouze šumění lesa. To je sice prima, ale nesmíte být na stopu. Za hodinu projede pouze nějaký zemědělec v dodávce a párek důchodců v třídveřovém malém autě. Jo abych nezapomněl, taky dvě motorky. Z navigace zjišťuji, že do Vivaria je to po silnici deset kilometrů, takže se rozhodneme tam dojít raději po svých a při tom stopovat. Nejdříve je ale nutné se posílit, tak vytahujeme salám a bagetu. Když si tak krájím salám svým švýcarským nožem, ostrým jako břitva, nejsem dost opatrný a rozříznu si palec. Jako ale pozor! Říznul jsem se v životě mnohokrát, ale nikdy ne takhle hluboko. Snažíme se to zastavit pomocí papírových kapesníků, ale když vyhazují třetí totálně nasáklý krví, začíná panika. Vyhrabeme nějaké náplastí a nakonec se to povede zastavit. Takže jdeme dolů z kopce, já palec zabalený v krvavém kapesníku. Asi po půl hodině chůze, náplastí povolují a palec znovu krvácí. Zrovna jede okolo auto místních elektrických rozvodných závodů a Šárka se jim vrhá pod kola, že odvezou alespoň mě, na zákrok do nemocnice. Musím jí strhnout pryč a vysvětlit, že vážné to bude, až ztratím alespoň litr krve. Pak si vzpomenu, že v batohu mám ještě náplasti na puchýře. Když to znova zalepíme, bude to už konečně držet až do druhého dne.

Na cestě bylo velmi živo

Cesta po silnici v prudkém slunci je úmorná. Projedou okolo nás tři auta a i když už nestopujeme, ale prosíme, stejně lhostejně projedou okolo. Po hodině dojdeme k pramenu, kde se osvěžíme, dobereme vodu a sedneme na zídku do stínu. Najednou jede velké SUV, už jen tak ze zoufalství na něj mávneme a on zastaví. Konečně se hneme!
Řidič je sice takový morous, že já jsem proti němu rozkvetlá sedmikráska, ale to vůbec nevadí. Zbylých 5 kilometrů, uteče jako by nic a jsme ve Vivariu. Tak chybí poslední stop a budeme u našeho auta. Dáme batohy na záda a jdeme hledat místo ve stínu u silnice, kde si zase chvilku odpočineme. Jen tak cvičně držíme zvednuty palec a hned třetí auto zastaví. To byl zase pro změnu velmi milý člověk, na kterého budeme dlouho vzpomínat. Milý jsou pro nás tady vlastně všichni, co znají pár slov anglicky a zastaví nám. V  pět odpoledne jsme konečně po 9 hodinách v cílové vesnici, řidič nás zaveze přímo k autu, vyložíme batohy, srdečné rozloučení a hurá můžeme sundat pohory, nazout si sandály, vzít si alespoň tričko co nesmrdí a hurá k moři!