Korsika VIII.

Upozornění -  V dnešním příspěvku padnou  sprostá slova, tak byste to snad ani neměli číst!!!

Jako každá správná výprava, máme v případě neúspěchu plánu A), připraven záložní plán B). V našem případě se jedná o zdolání vrcholu Monte Oro. Hory pod kterou už jsme dvakrát byli a nikdy nedošlo ani k pokusu o zdolání. Den, kdy jsme museli výstup zrušit kvůli silnému větru, považuje Kája za svůj nejšťastnější den v životě. Když pod tou horou stojíte, působí na vás opravdu giganticky. Převýšení 1400 metrů v nás vzbuzuje respekt.

Tak tam nahoru jdeme

Vstáváme proto již ve čtyři ráno, abychom po vydatné snídani a přejezdu byli v šest již na cestě. Pán, který nás vezl jako poslední při našem autostopovém dobrodružství, nám vyprávěl, že on byl nahoře za 4 hodiny a dole za 3. Jelikož on ale vážil pouze 60 kilo a byl mladší o 15 let, já pro nás přidávám kofouš a dávám nám nahoru hodin 6. Ještě v autě se mne Šárka ptá, zda se těším, odpovídám, že ani náhodou, zřejmě v předtuše věcí příštích.

Zatím je to pohoda

Začátek cesty nám ubíhá příjemně, stoupání je mírné, sice sem tam nějaký těžší úsek, ale je čas na vydýchaní, a je to stále ve stínu stromů. Protože převýšení je stále dost mírné, hlásím, že ten závěr musí být dost brutální. Průběžně nás předběhne pouze skupina 3 Francouzů v čele se 70 letým pánem a rodina Čechů se dvěma holčičkami ve věku tak 12 let. Před devátou sedíme u posledního pramene, doplňujeme vodu, dáváme si svačinu a chystáme se na poslední třetinu, která už vede pouze kolmo a na slunci.

Těžkých úseků přibývá, a zatímco Šárka nahoru letí, já musím dělat větší a větší pauzy na vydýchání. Tyhle prudké kopce mi nedělají ani trochu dobře. Najednou, jako když cvakne a mě dojde šťáva. Když se podívám vzhůru, abych viděl kam dál jít, točí se mi hlava a rozostřuje vidění. Děláme další pauzu, trochu se to sice srovná, ale stále to není nic moc. Tak si tou skálou pomalu lezeme nahoru, Šárka přede mnou, já pouze následují její kroky, až jsme konečně v sedle a hledáme odbočku na vrchol. Žádná odbočka tu ovšem není, koukám jak blázen do mapy a zjišťuji, že milou odbočku jsme už před téměř půlhodinu minuly. KURVA, KURVA, KURVA.

Pozorní poznají, že Monte Oro je za Šárkou, proč ale jde na druhou stranu?

Jsem normální debil, vůbec nechápu, kde jsem přišel na to, že odbočka má být až v sedle. Že to tak často bývá, ještě neznamená, že to tady musí být taky tak. Vracíme se, hodina v prdeli a nacházíme skálu se žlutým, trochu oprýskaným nápisem Monte Oro a šipkou. Ironií je, že jsme přesně přímo před tímto nápisem stáli, ale protože v tu chvíli jsme se zdravili a bavili s partou jdoucí ze shora, dívali jsme se na druhou stranu a nápis přehlédli.

Jako kamzík nahoru

Chybí nám na vrchol 300 výškových metrů, 1100 jich máme za sebou, to přeci dáme. Můj postup se však zase zpomaluje, ale furt jdeme. V 11.45 jsme konečně na vrcholovém hřebeni, sedáme si a znovu odpočíváme. K vrcholu pouze 100 výškových metrů. Vstáváme, ujdeme ještě kousek, pak vidíme, že cesta padá nejdříve dolů přes kameny a pak se teprve leze na úplný vrchol. Já už na to nemám, tohle mi bude trvat minimálně tři čtvrtě hodiny tam, tři čtvrtě zpátky. Navíc se opět k vrcholu stahují mraky a to mi dá důvod se vymluvit na to, že bychom ze shora stejně nic neviděli. Zároveň, a bůh ví, že to myslím opravdu upřímně, se tady nahoře bojím možné bouřky.

Na tom vršku, kam jde Šárka, jsme skončili

Jdeme tedy dolů a jde nám to o poznání rychleji. Mraky, které se houfují okolo vrcholu, nám dělají milosrdný stín a já konečně po třech hodinách začínám i hovořit. První téma k hovoru je: “Kdo způsobil, že náčelník vydal tak zbabělý příkaz k ústupu“. Dlouze to rozebíráme, nakonec mi Šárka poradí, abych se podíval do občanky. To bohužel hned nemohu, mám jí na pokoji. Když mi vysvětlí, že už na to nemám věk, tak to odmítám, co ten 70 letý pán ráno? Stejně tak, jsme ale viděli natěžko naložený mladý kluky, kteří málem plakali a šeptem se nás ptali, jak daleko je to ještě nahoru. Málo jsme trénovali? Ani náhodou, tolik kilometrů co jsme ušli, za posledního půl rok, tím to taky nebude. Pak se Šárce zajiskří v očích a praví „Ráno jsem viděla jednoho tlustýho, ten vypadal taky tak hrozně jako ty!“ Nechám ji chvilku, aby si uvědomila, co to vlastně řekla, ale ona dělá jakoby nic. Vesele si cupitá dolů a nechá mě tam jako opařeného stát. Tak ji požádám, aby mi to zopakovala, a ona to klidně udělala! Když ji to vyčítám, jak mne to ranilo, tak mele cosi o pravdě. Koho zajímá nějaká pravda?! Po krátké hádce se dáme znovu do sestupu a protestně mlčím, abych ji dál čas na omluvu a upřímné pokání. Když si tak trucuju, mám čas přemýšlet. Kolik lidí jsem tu viděl opravdu s nadváhou? Fakt, že jenom jednoho a ten na tom byl tak, že nám ani neodpověděl na pozdrav.

Skoro vrcholové foto
(za námi Lac De Oro)

Takže po chvíli a už v klidu děláme se Šárkou klíčovou domluvu. Naše poučení z krizového vývoje zní: „Pokud bychom se v budoucnu, chtěli pustit do podobných akcí, musíme dohromady zhubnout, alespoň patnáct kilo“. (Mezi námi, Šárce to může jenom prospět).

Cesta dolů, zdá se býti nekonečná. Přichází úseky,  o kterých já tvrdím, že já jsem je nahoru určitě vylézt nemohl. Téměř dole se už sotva ploužíme, máme co dělat, aby nás nepředběhla i německá rodinka, v sandálkách, která byla na výletě u kaskád. Konečně ve čtyři jsme u auta a můžeme jet domů, k moři.

Poslední svačina, sluníčko už nešajní

Večer pak trávíme stylově. Šárka leží při venkovních 30 stupních pod dekou a odmítá opustit postel, já sedím na terase a hodinu piji malé pivo (0,25 l). Takhle nějak má vypadat, správná odpočinková dovolená.