Tenerife VII.

Ahoj všem doma

Pátek 30..1.

Včerejší předpověď slibovala bezvětří a jasno, zřejmě proto je dnes v Medanu od ráno zataženo a pro změnu fouká vítr. Zjišťujeme podle webových kamer, kde je hezky a jedeme na západ do letoviska Los Gigantes. Již podle názvu, je vám určitě jasné, že je tady asi něco opravdu velkého. Jsou to obrovské kolmé skály, trčící přímo z moře. Z přístavu dělají pravidelné vyhlídkové jízdy na tyto útesy v menších člunech. Příjemný bonus je, že zároveň můžete pozorovat druhého nejinteligentnějšího tvora na zemi, ano a čtenáři Stopařova průvodce galaxií už vědí, jsou to delfíni (pokud jste knihu nečetli nebo neviděli film, budete překvapeni, kdo že je ten nejchytřejší tvor, vy nebo já to nejsme :-)). Je to výlet z kategorie "Must", to se prostě musí.

V přístavu jsme před desátou, což jak zjišťujeme, je velmi brzy, protože první loď kupodivu vyráží až v půl dvanáctý. Proto se po krátké prohlídce přístavu, vypravíme ještě do centra na ranní kávu. Prohlížet tu není co, protože kolem dokola jsou pouze a jenom hotely. Když se po jedenácté vracíme, koupíme lístky na první loď a jedem. Moře je naštěstí téměř v naprostém klidu, žádné vlny, tak je v mužstvu dobrá nálada. Zhruba za dvacet minut zavolá kapitán “Dolfinos, fotos” A celé osazenstvo se na povel přeskupí na určenou stranu a fotí jak japonský zájezd. Za chvíli “Dolfinos, fotos” na druhé straně, všichni poslušně přebíhají a zase foťáky, kamery a telefony jedou na plný výkon. Večer zjišťuji, že i já se trochu nechal strhnout davem a nechápu, jak jsem za dvě hodiny mohl vycvakat skoro 500 fotek. A jelikož jsem tedy po dnešku odborník na focení delfínů, mám pro Vás pár dobrých rad:

1. delfín je rychlý, proto si nastavte na focení hodně krátký čas, nebo program pro snímání rychlého pohybu, většinou je to symbol běžícího pána
2. delfín bude poměrně daleko, tak si vytáhněte optický zoom na maximum
3. delfín není dobrý pozér, na hladině se jenom mihne, proto si nastavte program na pořízení více fotek za sebou

Tak doufám, že Vám tyto rady někdy k něčemu budu, protože kdyby je někdo dal dřív mně, tak jsem dnes mohl mít hezké fotky. Nic z toho jsem nastaveno neměl, proto to dopadlo jak to dopadlo.

Před koncem udělá kapitán, ještě přestávku na slibované občerstvení. Nejdříve oblečen do zimní bundy spustí do moře schůdky a praví “Swim”. Tentokrát ho ale nikdo neposlouchá. Na koupání, které je naštěstí dobrovolné, je docela chladno. Rozdá pivo, limo a sušenky, vykouří na zádi cigaretu, vytáhne schůdky a je čas k návratu do přístavu.

Cestou nám ještě předvede jedno divadlo a to krmení racků za jízdy, těma sušenkama co jsme nestihli sníst. Výlet to byl ale hezký a strýček Google z něj pro Vás připravil malé video.

Protože je celkem hezky, cestou domů do Medana, se ještě stihneme zastavit v jedné malé zátoce a dvě hodinky se u moře slunit.

Mějte se hezky

Petr a Šárka

Tenerife VI.

Ahoj všem doma

Čtvrtek 29.1.

“Pokud chcete rozesmát boha, řekněte mu o svých plánech”, tento citát není bohužel ode mně, ten vymyslel jiný brilantní mozek, Woody Allen.

Cíl naší procházky Guajara

Včera jsme si chtěli jít brzo lehnout, abychom vstali ještě za tmy, dojeli do hor, šli tam na “procházku” a ještě stihli odpoledne moře. Bohužel jsme včera stanovenou večerku přetáhli o dvě hodiny a ten třetí šláftruňk, jsem si opravdu dávat nemusel. Ráno se dostaneme na výchozí parkoviště zhruba s hodinovým zpožděním oproti plánu, nevadí odpolední opalovačku ještě můžeme stihnout. Chystáme se na vrchol s názvem Guajara vysoký 2713 m.n.m., na který koukáme z Medana a který je přímo naproti Teide. Podle průvodce, který zůstal doma v Mostě na stole, si matně pamatuji, že by celý trip měl trvat zhruba 4 hodiny. Trochu mně straší převýšení 700 m, ale věřím nám. Pro vysvětlení, to znamená, jako byste šli v Mostě od Švejka na Hněvín a to hned sedmkrát za sebou. Ráno v devět jsme na parkovišti první a je tu dle auta mráz minus čtyři stupně. Oblékáme si vše co máme na sebe, já si po chvíli dokonce nasadím i kapuci. Nejdříve musíme ujít čtyři kilometry téměř po rovině, abychom se dostali k úpatí. Hned jak začneme stoupat, začne na nás konečně svítit slunce a můžeme postupně odkládat svršky.

Šárka běží přede mnou jako laňka, švitoří a opět zapomíná, že já vážím o čtyřicet kilo víc a ještě na zádech vleču batoh. V sedle pod vrcholem je první a volá na mně “No pojď se podívat, to musíš vidět!” Ptám se “Co je tam?”. “No to musíš vidět, to je nádhera!” Když se tam konečně doškrábu, tak jí musím dát za pravdu. Otvírá se nám parádní výhled na okolní hory a mraky dole pod námi. Dáme svačinu, natočíme pro vás malou zdravici a šlapeme dál, ještě nás čeká nastoupat 400 výškových metrů.

Za další hodinu jsme konečně na vrcholu. Celou cestu jsme neviděli ani živáčka a jen co dorazíme na vrchol, tak se dvou dalších stran dorazí francouzští důchodci a dva mladí Španělé. Uvolněné endorfiny udělají své, a hned se všichni halasně zdravíme a objímáme. Pak si každý někam zaleze a jí. My máme toho nejlepšího tuňáka v bagetě na světě. Protože, když vylezete na takový kopec, tak věřte, že vám i ta obyčejná houska se salámem připadá jako největší laskomina, co jste kdy jedli. Ptám se Šárky kolik je hodin a když mi to řekne, tak jí to nechci ani věřit. Vždyť touhle dobou jsme měli být podle původního časového plánu již u auta.

Pohled z vrcholu stál za to - Teide

Jako první se tedy zvedáme a jdeme dolů. Cesta kterou, jsme šli nahoru byla značená a vhodná i pro děti, dolů zvolíme tu, co je v mapě označena jako těžká a jakékoliv značení postrádá. Šárka mi nejdříve nevěří, že to vůbec může být s bráno jako cesta, protože dolů lezeme po čtyřech a musíme vytáčet končetiny do neuvěřitelných úhlů. Často se dostáváme do slepých uliček a musíme hledat správný směr. V tom najednou za sebou slyšíme ty francouzské důchodce, kteří nás rychle dohánějí. Pohybují se v tomto pro nás obtížném terénu s lehkostí a grácií. Tak jim uvolňujeme místo a jenom se smutně koukáme na jejich mizející záda. Abych byl upřimný, Šárka by jim stačila ale mně to opravdu nejde. Ne nadarmo jsem při podobném výletě před deseti lety na Korsice, dostal od rodiny přezdívku “Petr, zvaný obratný”.

Cestou, necestou.

Po skoro šesti hodinách se naprosto odvařený dostáváme k autu. Poslední síly věnujeme tomu, abychom alespoň trochu důstojně prošli okolo terasy restaurace plné slunících se lidí. Teplota teď i v této vysoké nadmořské výšce dosahuje krásných dvaceti stupňů, Jaký to rozdíl oproti ránu.

Cestou dolů se utěšujeme, že alespoň sluníčko na terase stihneme, Když ale přijedeme do Medana, tak je tu zataženo a pro změnu zase fouká vítr. Takže ten spěch byl k ničemu.

Zítra dáme zase volný den, má být hezky, tak snad něco vymyslíme.

PS: Na diskotéku jsme se zatím Moniko nedostali.

Tenerife V.

Ahoj všem doma

středa 28. 2.

Po včerejším dnu plném endorfinů, dnes raději volíme variantu volný den. Nejdříve jedeme na letiště do půjčovny vyřešit proražené kolo. Jelikož je poměrně brzo, tak je v kanceláři pouze jedna paní. Šárka jde za ní a já čekám zatím u auta. Mezitím přijde jeden její kolega a ptá se mne co mám za problém. A tady se ukazuje, že jsme docela podcenili domácí přípravu a nedomluvili se co budeme říkat. Šárka zvolí variantu příběhu jak jsme jeli do hor, ze skály spadl kámen na silnici, my se kochali krajinou a kamenu si nevšimli, na poslední chvíli se mu snažili vyhnout, pak rána a kolo je prázdný. Já vzhledem k tomu, že nechci zbytečně zabíhat do detailů, a mizerné slovní zásobě volím úspornější variantu “We have slowly defect”. Pak se spolu domlouvají jak to budou řešit a dochází mezi nimi k mírné výměně názorů. Baví se španělsky a my z toho vypozorujeme, že on jí říká “Prý jim ta pneumatika ucházela pomalu” a ukazuje na mně, zatímco paní ukazuje na Šárku a říká “Najeli na kámen”. Nakonec chlap vezme gumu, řekne nám abychom minutku počkali a někam odjíždí. Za pět minut má paní telefon a oznámí nám, že pneumatika je zničená a že dostaneme nové auto. Dál z toho oba pochopíme, že pojistka se bohužel nevztahuje na pneumatiky a škodu uhradíme. Když nám ale předává klíče od nového auta, tak se jí Šárka ještě zeptá kolik tedy budeme platit a teď se zase pro změnu dozvíme, že nic, že je to gratis. Tak jsme z toho celý tumpachoví a uvidíme co z toho bude dál. Ale jednu výhodu to má, že náhradní auto je Citroen C4, což je pokrok. Takže čtvrtý den a třetí auto, kde tohle skončí? Ještě tu mají Audi A6 :-)

A protože je volný den a nic nemusíme, tak jedeme do sousedního letoviska Los Cristianos jenom tak na kávu a projít se po promenádě. Je tu hlava na hlavě, hlavně britských důchodců. Zase tu vůbec nefouká vítr, který nás pronásleduje v Medanu na každém kroku. Teď konečně chápeme proč je tu tolik obrovských hotelů a u nás v Medanu pouze dva malé.

Odpoledne jdeme na novou pláž, kde zkoušíme zalehnout mezi duny a schovat se před větrem. Šárka je k tomu hodně skeptická ale funguje to skvěle. Každý si tady najde svůj ďolík a má perfektní soukromí. Za půl hodiny je nám už vedro a vyrazíme do moře, která je od nás cca 64 metrů. Než dojdeme k vodě, vítr nás tak ochladí, že máme oba husí kůži a do vody se nám moc nechce. Nakonec to dáme a hupsneme tam.

Já si velmi dobře uvědomuji, že vítr fičí z pevniny, tak si vzpomenu na tisíce Čechů na lehátku, která vzala Bóra v Chorvatsku a už je nikdo, nikdy neviděl (http://cs.wikipedia.org/wiki/B%C3%B3ra,) proto zůstávám jenom tam, kde opravdu stačím. Nejbližší plavčík je odsud totiž 12 kilometrů. Když vylezeme z vody, tak nás zase vítr stihne osušit dřív než dojdeme na deku. Nevím jestli sem ještě půjdeme. Šárka se na to moc netváří.

Dnes se chystáme jít dříve na kutě, protože zítra máme další celodenní výlet, buďte s námi alespoň ve Vašich myšlenkách, ať se nám nestanou nějaké nepěkné věci jako včera.

Mějte se hezky  

Petr a Šárka

Tenerife IV.

Ahoj všem doma

úterý 27. 2.

Když jsem Vám včera psal, že nás čeká celodenní výlet a nové zážitky, netušil jsem, že toho nakonec bude tolik, že to sotva uvezeme. Ale vezmeme to pěkně popořádku.

Cesta do Chamorga

Ráno před odjezdem se mne Šárka ptá, kolik má sebou vzít peněz, jestli nám bude stačit v autě benzín. Říkám, že tam byla půlka a určitě to stačit bude (toto mi bude ten den ještě mnohokrát zopakováno). Jedeme do vesničky Chamorga ve východním cípu ostrova, z baráku to máme skoro 100 km a dál se odsud ani jet nedá. Do Santa Cruz jedeme po dálnici, pak cesta vede do hor a klikatí se a klikatí. Panoramata jsou úžasná, kocháme se nádhernými výhledy tak usilovně, že přehlédnu kámen na cestě a jedním kolem ho trefím. Za chvíli navíc blbě odbočím. Než se stačím na úzké silnici otočit, Šárka vyskočí z auta, že bude cosi fotit ale hned mi hlásí, že máme prázdnou přední gumu. Výměna za rezervu mi trvá jen o pár vteřin déle, než mechanikům Formule 1 a můžeme jet dál. Modlím se, aby to byl jenom lehký defekt a šlo to opravit, protože máme pojištění s nulovou spoluúčastí, které se ovšem nevztahuje na skla a pneumatiky.

Když se z toho vzrušení konečně uklidníme, tak nám pro změnu pípne auto a ohlásí, že máme prázdnou nádrž a jedeme na rezervu. Vůbec to nechápu, jak je to možný, protože, když jsme vyjížděli, fakt tam byla skoro půlka nádrže. Snad zaseklý palivoměr. Šárka mi nejdříve několikrát zopakuje, že zrovna na tohle se mne ptala, pak se utěšuje, že třeba v Chamorge nějaká pumpa bude. To mne upřímně rozesměje protože ta vesnice ani na některých slušných mapách není. Řešíme, jestli se vrátit nebo pokračovat a nakonec to riskneme, jedeme dál. Po příjezdu na výchozí bod výletu je jasný, že tady se opravdu žádná pumpa nekoná.

Chamorga - tady čerpací stanice není

Průvodce nám doporučil trasu, která má trvat něco přes dvě hodiny. Přijde nám to ale málo, tak na vrcholu hledám v mapě  možnost, jak si to prodloužit. Vyberu náhradní trasu, odhaduji to celkem na zhruba 4 hodiny. Stezka je zanesena pouze v mapě ale ne v průvodci. Vede takovou buší, je “malinko” zarostlá a místama se ztrácí. Já mám nohy do krve rozervané od různých trnů, Šárka má naštěstí dlouhý kalhot, jinak bych už dostal pěknou čočku. Jdeme necelou hodinu, cesta začne najednou prudce padat dolů k moři. Skála je kluzká, postup pomalý, navíc nám dochází zásoby vody. Uděláme rychlou taktickou poradu a než opět nějaký boj o přežití, tak se radši vracíme nazpět, abychom pokorně navázali na trasu doporučenou v průvodci.

Za čtyři hodiny jsme u auta a začíná dramatická cesta na nejbližší pumpu, která je až v Santa Cruz. No nebudu to napínat, dojeli jsme tam. Hluboce si oddychneme, Šárce se vrací dobrá nálada a nabádá k návštěvě obchodu Desigual v Santa Cruz. Podvoluji se výměnou za příslib budoucí  návštěvy Muzea astronomie. Domlouváme se, že dostane na nákup 20 minut. Já zatím bloumám po okolí a vyřizuji si v telefonu nějaké emaily.

Restaurace, supermarket, pošta a zdravotní středisko v Chamorga

Nějak ztratím pojem o čase, přesněji řečeno zabloudím a po půl hodině se vracím k obchodu. Šárka už na mne netrpělivě čeká. Kupodivu ne sama. V obchodě se jí pranic nelíbilo, tak už byla za deset minut venku. Sedla si na lavičku a přisedli si k ní dva šarmantní švédští šedesátníci. Nevím úplně přesně co se tam odehrálo ale Šárka to podala takto. Zeptali se jí, jestli je místní nebo turistka, když jim řekla odkud je, pravili jasně Czechoslovakia. Tak jim dala krátkou přednášku o nedávné historii naší země. Ptala se jestli byli někdy v Praze, oni, že jo, že Praha je úžasná. Pak to otočili a chtěli vědět, jestli byla někdy ve Švédsku, když řekla, že ne, tak jí zvali na návštěvu a že jeden z nich má svobodného čtyřicetiletého syna a že by si ho Šárka mohla vzít. Prý, ale opakuji prý, jim řekla, že má mně a že z toho nic nebude. Do toho jsem navíc přišel já a bylo po vdavkách. Nicméně od té doby je Šárka poněkud zádumčivá a evidentně o něčem usilovně přemýšlí.

Cestou do El Medana se ještě zastavujeme v pneuservisu a požádáme o opravu pneumatiky. Mechanici zjišťují, že guma je v háji, je cvaklá přes ráfek. Dneska je toho na mně nějak hodně. Zítra se tedy zastavíme v půjčovně a zjistíme, jak se to bude řešit. To jsou ale mrzutosti.

Mějte se hezky  

Petr a Šárka

Tenerife III.

Ahoj všem doma

pondělí 26.2.

I když jsme včera šli spát velmi brzo, tak mě ráno Šárka kupodivu nebudí zbytečně brzo. Dokonce vstávám první já a jako myška se přesunu do obýváku. Jsem dokonce tak ohleduplný, že nedělám snídani, abych ji náhodou neprobudil. Když Šárka konečně vstane, začne moji ohleduplnost vydávána za lenost. Jak krutý může být svět. Po snídani jdeme na “malou” procházku okolo moře. Šárka se mne ptá, jak to bude dlouhý a jestli budeme brát batůžek s vodou. Říkám maximálně 5 km, a za hoďku jsme zpátky. Nakonec však podlehnu a batůžek pro jistotu beru. Dobře dělám. Jdeme na blízký kopec Montana Pelada.

Bereme to okolo moře a parádně nám fučí do ksichtíků. Na vrcholu je  dokonce takový vítr, že má Šárka strach, že odletí a chytá se mě proto za ruku. Takže i trochu té romantiky užijeme. Po návratu do města si sedáme do kavárny a oba si stěžujeme, jak jsme zase unavení. Zkontroluji na telefonu kolik jsme toho teda ušli a zjišťuji, že deset kilometrů! Zas ten můj prokletý kofouš (koeficient).

Za chvíli se mne Šárka chytí

Po obědě se jedeme válet k moři. Na pláži narváno (20 lidí), klasicky větrno a čas od času dostaneme spršku písku do obličeje. Po včerejšku jsem rozhodnut se lépe popasovat se studeným mořem. Vstupují do něj rychle a rázně. Svižnými tempy zamířim od břehu. V tom na mne Šárka volá, že mne proud vytahuje ven na oceán. Propadám panice a jako o život se vracím ke břehu. Když se konečně dotknou nohama dna, dostaví se obrovská úleva. Šárka má úsměv od ucha k uchu a říká mi, že to byla jenom legrace. Naštvaně jí odvětím “Tak hele, sranda to jo, to já můžu, ale jenom vod samsaď - po samsaď!”

Jako pozor. Zkuste někde najít statistiku, kolik lidí se ročně utopí na Kanárech. Ha, nikde není! Protože kdyby to zveřejnili, nikdo by do té vody nevlezl! (miluji konspirační teorie, zvlášť když je sám vymýšlím :-)).

Cestou zpět se stavíme v místním konzumu pro životně důležité potraviny, došel rum. Ještě se mi podaří nenápadně propašovat do vozíku půlku bábovky ale to se mi zle nevyplatí, protože při domácí kontrole účtu se na to samozřejmě přijde a mám z toho docela polízanici. Zbytek dne probíhá jako včera, osprchujeme se, něco sníme, Šárka usne v šest hodin na gauči a já opět píšu nějaké kraviny atd. ….

Zítra nás čeká první celodenní výlet a nové zážitky, mějte se hezky.

Petr a Šárka

Tenerife II.

Dobrý den všichni doma,

odlet z Německa proběhl v naprostém poklidu. Šárka si během letu většinou čte nebo spí, já si hraju s novými sluchátky a fakt vůbec nezlobím. Za odměnu dostávám dokonce i kávu. Díváme se i na pár epizod ze seriálu Modern Family. Kdo nezná ať zkusí, ale hlavně v originále s titulky. Jedna z ústředních postav totiž mluví španělskou angličtinou a i když neumíte anglicky, tak pochopíte, jak je to roztomilý. Po čtyřech hodinách se vyloupne z mraků vrchol Tenerife Teide a dosedáme. Po příletu v lednu na Kanáry nás vždy nepříjemně překvapí jedna věc, a to je zima. Po letu jsme unaveni, fouká silný vítr a je zataženo. Pak i 20 stupňů vnímáte jako zimu.

Při vypůjčení auta se nám podaří jeden osobní rekord. Než přijedou kufry na pás, tak máme v ruce klíče od auta. Fakt! Super! V půjčovně Autoreissen nebyla žádná fronta, nebylo téměř vůbec žádné papírování, žádné přemlouvání na pojištění. Trvalo to přesně 3 minuty a 23 vteřin a je to hotovo. Bohužel to auto které nám přidělili je 8 let stará Fiesta s 150 000 km, to už tak super není. Uděláme s ní kolečko okolo parkoviště a jdeme auto vrátit s tím, že chceme jiný. Moc jsme si ale nepolepšili a dostaneme opět Fiestu ale tentokrát pouze 5 let starou a natočeno 90 000 km. No co, tahle alespoň brzdí.

Jelikož jsem poctivě dělal domácí úkoly, tak ani nepotřebujeme navigaci a jedeme se ubytovat.

Ulici najdeme snadno, problém je s přesným určením místa apartmánu. Když už jedeme po čtvrté okolo hloučku místních drben, tak si na nás začínají ukazovat. Zaparkuji o kousek dál na chodníku a pustíme se do pěšího průzkumu. V tom ta jedna baba se nás zeptá, jestli nejsem náhodou seňor Krivak. No jářku to jsem, ale odkud mně může znát, pochybuji, že náš blog je zde nějak populární. Samozřejmě to byla naše nová paní domácí. Ukáže nám místo v podzemní garáži, kde si máme zaparkovat a odvede nás do “našeho” nového domova. Kupodivu to vypadá lépe než na fotkách. Jenom se ale otočíme na místě a rovnou jedeme do Mercadony pro zásoby. Zde mi není dovoleno koupit si super výhodné balení 24 malých piv, ale protože vztekle kopu nožičkama dostanu náhradou litrovou láhev místního bílého rumu, která mi prý musí do pondělí vydržet. To se tedy budu muset držet pěkně zkrátka.  

Tak tohle nenápadné označení jsme čtyřikrát přehlédli

Neděle 25. 2.

Ráno se Šárka opět budí brzy, tentokrát jí ale už opravdu vyplísním. Pak se podívám na telefon a ono je už sedm (u nás osm) a uznám, že je čas vstávat i když je venku tma jak v ranci. Vychutnáme si z balkonu východ slunce a po snídani jdeme do městečka na kávu. 

Já vyrazím, jenom v tričku, kraťasech a sandálech, ovšem již od branky se musím za posměšků Šárky vrátit, protože hrozně fouká a je zima jako sviňa (ona mi to dopředu říkala, jak to dopadne). Beru tenisky, mikinu, a stejně je mi chvílemi pěkná kosa. Když sedíme na kávě, tak se prvně objeví slunce a začne maličko hřát. 

Po obědě už se mraky konečně rozestupují, takže vezmeme batůžek, do něj osušky a hurá na pláž. Sice máme pláž přímo před barákem ale na té se nedá kvůli silnému větru vydržet, tak musíme cca. 2 km na “naší” starou pláž z loňska, schovanou pod skálou. Je tam pár lidí, nalepíme se na skálu, aby na nás co nejméně foukalo ale stejně za chvíli máme drobný písek všude. Dokonce dvakrát vlezeme i do moře. Po té co jsem včerejší večer věnoval důkladné ochutnávce místního rumu, mně voda přišla hrozně ledová. Šárka už se cachtala v hloubce a já měl vodu akorát po kolena a nemohl se hnout. Pak jsem se otočil a viděl jak mně napjatě sledují lidé na břehu, tak jsem tam taky hupsnul jako by nic. Udělal jsem pouze pár temp a otočil to na břeh. Šárka na mne volala, že stačí chvilku vydržet a voda se mi bude zdát příjemná. Na to se mi opravdu čekat nechce a lezu rychle ven. Napodruhé už to bylo lepší, tak si snad nakonec zvyknu. Na internetu zjišťuji, že teplota oceánu je 19,4. Vydržíme se válet na pláži dvě a půl hodiny a vracíme se domů. Cesta tam byla po větru a příjemně to utíkalo. Nazpátek je to jiná. Proti větru je to dřina a na ubikaci dorazíme značně znaveni. Dáme si sváču, osprchujeme ze sebe písek a sedáme si na terasu. Vydržíme tam přesně 10 minut, a vracíme se dovnitř dává se do nás zimnice. Šárka spí na gauči a já si opět píšu nějaké kraviny.

K večeři vaříme tradiční anglické jídlo Pork faggot. No vaříme. Dáme vařit brambory ve slupce a do trouby ohřát misku z Icelandu. Když je vše hotové, tuším nějakou čertovinu, protože kuchyni se šíří vůně jater, která nikdo z nás nejí. Na internetu zjišťujeme, že "faggots" jsou knedlíčky, které se dělají z vepřové plece, jater a srdce. Opět se ukazuje, že hlad je nejlepší kuchař a celé to spořádáme raz dva, hlavně díky výborné cibulové omáčce. Po večeři si dáme pouze dvě sklenky vína a v deset už spíme.

Mějte se hezky a snad něco zítra

Petr a Šárka

Tenerife I.

Dobrý den všichni doma,

tak opět "On the road" . Po půl roce opět vyrážíme na cesty a jelikož jsme loni nestihli vše na Tenerife, tak se tam holt musíme znovu vrátit. Letíme v sobotu z Memmingenu, protože jsme lakomci a zpáteční letence za 100 eur se prostě nedá odolat. No nekup to. Na poslední chvíli se rozhodujeme jet z domova už v pátek a kousek od letiště přespat, abychom se vyhnuli před startovnímu stresu, což se nám nakonec, ne zcela podařilo.

Začalo to již v pátek dopoledne, kdy jsem sehrál v kanceláři při odchodu krásnou půlhodinovou etudu na téma "Šéf je idiot a neví kam si dál klíče od auta". Dlužno dodat, že celá kancelář hrála pěkně se mnou a výborně se u toho bavila. Nakonec se ukázalo, že pointa příběhu byla v tom, že jsem měl po celou dobu klíče u sebe, v kapse svetru (kam si nikdy nic nedávám) a musíte uznat, že na to jsem sám bez pomoci přijít nemohl.

Balení doma probíhá celkem v klidu dokonce je čas i na poslední večeři a hurá na cesty. Před odchodem z domu se několikrát ujišťujeme, že jsme opravdu tentokrát nic nezapomněli. Letenky máš? Jo. Peníze máš? Jo. Občanku máš? Jo. Šortky máš? Jo. A tak dále a tak dále. Kufry do auta a konečně vyrážíme směr Spolková republika Německo. A znovu se ujišťujeme, že opravdu vše máme. Letenky máš? Jo. Peníze máš? Jo. Občanku máš? Jo. Šortky máš? Jo. Když se u Chebu Šárka dostane k otázce “A průvodce máš?” Těžko hledám odpověď. Vím, že pravdivá odpověď je "Mám, doma na stole" ale s tím se mi nějak nechce ven, takže radši mlčím. Ten průvodce je pro nás životně důležitý, protože jsou v něm tipy na 70 pěších výletů po Tenerife. U některých mám už pěkně udělané značky, že ty určitě musíme dát. U Bayreuthu přijde druhá rána "Ty svoje nový krásný sluchátka máš?" No jasně, že nemám! Ty pro změnu zůstaly v tašce do posilovny, která měla původně jet s námi. No to bude teda dovolená bez sluchátek. Šárka se mne snaží uklidnit tím, že si o to víc můžeme spolu povídat,  to mi ale kupodivu vůbec nepomáhá. Nakonec ještě u Norimberku zjišťuji, že z toho všeho mám opar na rtu.

Zatímco u nás se budují tzv. IQ parky tak v Německu už jsou již opět o něco dál a provozují tu IQ hotely, opravdu se to tak jmenuje http://www.iq-hotels.de/ . Princip spočívá v tom, že pouze když složíte vstupní test, můžete se ubytovat. Náš test spočíval v tom, že jsme na recepci dostali šestimístný kód, pomocí kterého se máme dostat na pokoj. A opravdu to byl pěkný rébus pro chytré hlavičky. Nejdřív nastoupila na zámek Šárka. Já jí zpovzdálí povýšeně sledoval. Po chvilce jsem to nevydržel a pravím. "Máš štěstí, že jdu zrovna kolem, pusť mě k tomu". No a bylo to. Za moment se potím i já. Když Šárka navrhne, že si musíme dojít na recepci pro nápovědu, tak se kousnu a zhruba po patnáctém zadání kódu se dveře konečně nějakým zázrakem otevřou. Do rána pro jistotu z pokoje nevytáhneme paty. Tenhle test je výborný také v tom, že si skvělé procvičíte paměť, já už si třeba do konce života budu pamatovat kombinaci 315608. Horší je, že si teď za Boha nemůžu vzpomenout na svůj PIN k platební kartě.

Ráno mě vzbudí zvuk ventilátoru z koupelny, kouknu na telefon a 6.05 hod. "Boha jeho! Proč?" Takhle hezky přivítám Šárku, když z té koupelny vyleze. "Proč vstáváš tak brzo?". Řekne mi, že se v šest sama zapnula televize, tak ji jenom vypnula a rovnou šla na záchod. Moc jí to nevěřím, protože je divný, že já televizi neslyšel ale ventilátor jo. Nechci ale dělat dusno, je první den dovolený, tak to pro tentokrát velkoryse přehlédnu. Načež si Šárka lehne a okamžitě opět usíná. Já bohužel už nezaberu, tak si jenom píšu nějaké kraviny na telefonu. Okolo deváté si zabalíme, dáme věci do auta a hurá na snídani. Tam už nás čeká pouze pár jednoduchých rébusů, které už ale máme nacvičeny z minulých cest. Jako, kde je čaj, kde je horká voda na čaj, kde ta paní u vedlejšího stolu vzala bábovku, kde je džus atd. Cestou na letiště mi kupujeme nová sluchátka, prý abych cestou nezlobil. Šárka mi chtěla hned za pokladnami vnutit krásná růžová od mně neznámé firmy Hallo Kitty. Stály sice jenom 3 eura ale ta barva se mi pranic nelíbila, neseděly mi ke košili. Já si zase vyhlížím Monument Ear za 299 eur ale ty se pro změnu zase nelíbí Šárce. Kupodivu ani ne tak kvůli barvě, ale prý se jí zdají moc drahé. Fakt nevím kam ta holka chodí nakupovat. Po dlouhém vyjednávání, v kterém mám jasně navrch, se domluvíme na kompromisu za 12,99 eur.

A moje linqistické pokusy? Dostal jsem dokonce od Šárky důvěru jak hrom a mohl si jít sám odbavit kufr. Krásné jsem to dal, jsem na sebe pyšný. Jenom nevím, jestli bylo anglicky úplně gramaticky správné odpovědět na nabídku, jestli máme příruční kufřík že nám ho zdarma dají do zavazadlového prostoru "Yes, my Frau have".

A jak to bylo během letu a jaký rekord jsme si udělali po přistání se dozvíte zítra. A jak se tady cítíme se dozvíte z přiloženého videa, mimochodem ukázka z našeho nominanta na Oscara.