Tenerife V.

Ahoj všem doma

středa 28. 2.

Po včerejším dnu plném endorfinů, dnes raději volíme variantu volný den. Nejdříve jedeme na letiště do půjčovny vyřešit proražené kolo. Jelikož je poměrně brzo, tak je v kanceláři pouze jedna paní. Šárka jde za ní a já čekám zatím u auta. Mezitím přijde jeden její kolega a ptá se mne co mám za problém. A tady se ukazuje, že jsme docela podcenili domácí přípravu a nedomluvili se co budeme říkat. Šárka zvolí variantu příběhu jak jsme jeli do hor, ze skály spadl kámen na silnici, my se kochali krajinou a kamenu si nevšimli, na poslední chvíli se mu snažili vyhnout, pak rána a kolo je prázdný. Já vzhledem k tomu, že nechci zbytečně zabíhat do detailů, a mizerné slovní zásobě volím úspornější variantu “We have slowly defect”. Pak se spolu domlouvají jak to budou řešit a dochází mezi nimi k mírné výměně názorů. Baví se španělsky a my z toho vypozorujeme, že on jí říká “Prý jim ta pneumatika ucházela pomalu” a ukazuje na mně, zatímco paní ukazuje na Šárku a říká “Najeli na kámen”. Nakonec chlap vezme gumu, řekne nám abychom minutku počkali a někam odjíždí. Za pět minut má paní telefon a oznámí nám, že pneumatika je zničená a že dostaneme nové auto. Dál z toho oba pochopíme, že pojistka se bohužel nevztahuje na pneumatiky a škodu uhradíme. Když nám ale předává klíče od nového auta, tak se jí Šárka ještě zeptá kolik tedy budeme platit a teď se zase pro změnu dozvíme, že nic, že je to gratis. Tak jsme z toho celý tumpachoví a uvidíme co z toho bude dál. Ale jednu výhodu to má, že náhradní auto je Citroen C4, což je pokrok. Takže čtvrtý den a třetí auto, kde tohle skončí? Ještě tu mají Audi A6 :-)

A protože je volný den a nic nemusíme, tak jedeme do sousedního letoviska Los Cristianos jenom tak na kávu a projít se po promenádě. Je tu hlava na hlavě, hlavně britských důchodců. Zase tu vůbec nefouká vítr, který nás pronásleduje v Medanu na každém kroku. Teď konečně chápeme proč je tu tolik obrovských hotelů a u nás v Medanu pouze dva malé.

Odpoledne jdeme na novou pláž, kde zkoušíme zalehnout mezi duny a schovat se před větrem. Šárka je k tomu hodně skeptická ale funguje to skvěle. Každý si tady najde svůj ďolík a má perfektní soukromí. Za půl hodiny je nám už vedro a vyrazíme do moře, která je od nás cca 64 metrů. Než dojdeme k vodě, vítr nás tak ochladí, že máme oba husí kůži a do vody se nám moc nechce. Nakonec to dáme a hupsneme tam.

Já si velmi dobře uvědomuji, že vítr fičí z pevniny, tak si vzpomenu na tisíce Čechů na lehátku, která vzala Bóra v Chorvatsku a už je nikdo, nikdy neviděl (http://cs.wikipedia.org/wiki/B%C3%B3ra,) proto zůstávám jenom tam, kde opravdu stačím. Nejbližší plavčík je odsud totiž 12 kilometrů. Když vylezeme z vody, tak nás zase vítr stihne osušit dřív než dojdeme na deku. Nevím jestli sem ještě půjdeme. Šárka se na to moc netváří.

Dnes se chystáme jít dříve na kutě, protože zítra máme další celodenní výlet, buďte s námi alespoň ve Vašich myšlenkách, ať se nám nestanou nějaké nepěkné věci jako včera.

Mějte se hezky  

Petr a Šárka