Tenerife XII.

Dobrý den, už jsme doma,

protože poslední dny byli velmi hektické a opravdu nebyl čas na psaní, dostáváte dnes souhrn našich posledních tří dnů

Den dvanáctý, čtvrtek 6. února 2014

Po dni odpočinku nás dnes čeká poslední  výstup do hor, a proto jsme museli udělat již včera patřičná opatření. Vynecháme pravidelnou večerní návštěvu místní likérky a jdeme již v deset spát. Ráno máme nařízeného budíka již na sedmou a ještě za tmy vyrážíme na snídani. To co nás dnes čeká, nebude žádná hračka a odpoledne chceme ještě stihnout moře. Začínáme ve vesnici Vilaflor a stoupáme příkrou roklí vzhůru. Nacházíme u cesty i lebku nějaké nebezpečné šelmy, začínáme se obezřetně rozhlížet, aby nás tady náhodou něco nesežralo. Netušíme, co to mohlo být za zvíře a necháme to na Vás, na chytrých hlavičkách. Cesta se zdá nekonečná, netrpělivě čekáme, kdy již uvidíme cíl naši dnešní cesty mohutný skalní monument Paisaje Lunar. Šárka si v průvodci našla fotky tohoto místa a moc je chtěla vidět již od prvního dne, proto to necháváme nakonec, jako zlatý hřeb expedice. Když tam nakonec vyčerpaní dolezeme, tak zjišťujeme, že i fotky můžou lhát. Monument není vůbec ohromný a nedá se k němu nijak dostat, protože je na protějším kopci za hlubokou roklí. Zkoušíme zoomy foťáků naplno, ale nějak se nám to nedaří zachytit, tak hezky jako na propagačních fotkách.

Cestou dolů Šárka začne nezvykle mlčet. Snažím se ji rozpovídat, vyprávím ji veselé příhody, vypáčím z ní ale akorát třikrát hm a jednou ne. Tak ji přidám na záda batůžek, aby se trochu odreagovala, ale to už na mne vyloženě vrčí. Pobyt je tu pro nás již dlouhý, tak se ji ani nedivím, že toho má dost. A ani sebou nemáme alespoň míč proti trudomyslnosti. Tak jí nechávám být a snažím se alespoň najít nějaké hezké záběry do alba.

Po návratu k autu, jsme už tak unaveni, že si ani nejdeme prohlédnout vesnici a rozjedeme se směr pobřeží. Bohužel jsem ale nezapnul navigaci a po patnácti minutách zjišťujeme, že jedeme k úplně jinému pobřeží, než máme „Náš hotel“. Takže se musíme vrátit a ještě jednou si projedeme Vilaflor, kde konečně nacházíme tu správnou silnici. Najednou se Šárka rozpovídá a začne mi klást otázky, které začínají slovíčkem proč. Namátkou, proč jsem nezapnul navigaci, proč jsem nepoznal, že jedeme jinudy, proč se nemůžeme válet u bazénu jako ostatní atd. Probírám se různými scénáři a vychází mi jediná možnost. Neodpovídat! Mlčet jako hrob! Jakákoliv odpověď je špatná!

Po návratu k pobřeží zjistíme, že je zde zataženo. Domluvíme se, že nejdříve se půjdeme na pokoj osprchovat a pak se rozhodneme, co budeme dělat dál. Než já ale přijdu z koupelny, tak se Šárce podaří usnout u knížky. Pro jistotu okolo ní našlapuji po špičkách, abych ji náhodou neprobudil a nemusel ještě vymýšlet nějaké aktivity pro tento den.

A v gurmánském okénku máme dnes smaženou krupicovou kaši. Je to sice švýcarská specialita, ale tady jí taky dělají. Uvaříme hustou krupicovou kaši, kterou rozetřeme na plech do výše asi dvou centimetrů a dáme do chladničky ztuhnout. Pak kaši nakrájíme na obdélníčky či čtverečky, namáčíme v rozšlehaném vajíčku, pak strouhance a osmažíme. Dáme na ubrousek, aby se odsál přebytečný tuk a na talíři posypeme skořicovým cukrem. Dobrou chuť.

Den třináctý, pátek 7. února 2014

Dnes jsem zkusil propašovat do programu návštěvu jediných místních vodopádů, ale Šárka po včerejšku nechce o žádné tůře ani slyšet a demonstrativně při tom myje svoje boty do hor. Takže se pouze rozhoduje o tom, zda dnes strávíme den na „Naší pláži I.“ nebo na „Naší pláži II.“. Je to velmi těsné hlasování, a o kousek vítězí „Naše pláž II.“. U nás totiž při hlasování platí tzv. Sheldonovo pravidlo, že při rovnosti hlasů, rozhoduje hlas Šárky. Cestou na pláž navrhnu, že se pokusíme o prvoobejití jednoho zdejšího útesu. Protože je zataženo, tak Šárka kupodivu souhlasí i když otevřeně vyjadřuje obavy, zda se nám to ve zdraví povede. Nemám rád v týmu takové kverulanty, tak se ji snažím povzbuzovat. Již v první třetině překonáváme několik velmi náročných míst a Šárka po jejich úspěšném zdolání utrousí „Tudy bych se teda nechtěla vracet“. Konečně obejdeme mys a vidíme, co nás čeká. V poslední třetině, zase nějaká nebezpečná stěna nad bouřícími útesy. Šárka se chce vrátit, ale přesvědčím jí, že to určitě dáme. Po pár minutách jsme konečně pod stěnou, prohlížíme si ji zblízka a hledáme možné cesty nahoru. Jednu máme, tak Šárku pošlu napřed, aby to zkusila. Vždy je totiž nutné plánovat cestu podle nejslabšího z výpravy. Po mém povzbuzování, to celkem lehce vyleze. Je řada na mně. Dolezu do půlky a najednou nemohu dál. Volám na Šárku „Pomoc, pomoc“. Ta mně uklidňuje, že je to lehké, jenom musím tu levou nohu dát vejš, že je tam takový stup. Bohužel nohu vejš dostat nemohu, tak operativně rozhoduji o ústupu. Ale co to? Já nemohu zpět! To už je vážný a nastává fáze „Bojim, bojim“! Nejdříve vrhnu dolů tašku, co mám celou dobu na ramenou a pak sebe. Uf, dopadlo to dobře. Dole se zabalím do parakotoulu a zastavuji kousek od hrany skály, ještě kousek a skončil jsem ve vlnách Atlantiku. Než se stačím sebrat na nohy, tak se Šárce nějak záhadně povede sestoupit. Abyste si dokázali představit, jak to bylo náročné, podívejte se na fotku číslo 9. Takže se zase musíme vrátit, i přes ty úseky, přes které jsme se v žádném případě vracet nechtěli. Přestože je zataženo, tak je teplo a dusno a z nás za chvíli pěkně leje. Nakonec všechny nástrahy zdárně překonáme a jsme na útesu nad „Naší pláží II.“. Ze shora ale vidíme, že jsou na pláži veliké vlny a nastává uvažování co dál. Nechceme raději riskovat poslední den nějakou nehodu, tak se vrátíme k autu a přejíždíme na „Naši pláž I.“, kde je jasno a moře naprosto klidné.

Večer si ještě naposled zazpíváme na balkóně hotelu naší hymnu, která nás provází, ať se vydáme kamkoliv. Můžete si ji dát s námi, jako naši fanoušci na tomto videu http://www.youtube.com/watch?v=kqPBVLQ4oPs

Den poslední, sobota 8. února 2014

Ráno po okázalém, rozloučení s vedením „Našeho hotelu“, jedeme do půjčovny vrátit „Naše auto“. Do objednávky jsem psal, že auto vrátíme v 7.30, ale přijíždíme tam až v 7.45 a máme strach, zda na nás kvůli tomu nebudou ošklivý. Můžeme být v klidu, protože vrata půjčovny jsou zavřená na řetěz a nikde nikdo. No někdo tam přeci jenom je. Přitočí se k nám nějaký asi třicetiletý kluk a ptá se mně, zda mluvím anglicky nebo německy. Já to pro jistotu nechám vybrat Šárku. Dozvídáme se, že on je tam už od 7 hodin, zkoušel volat na všechna čísla půjčovny Orlando na Tenerife, ale nikde mu to neberou. Pak se nás zeptá, odkud jsme, a když mu to Šárka prozradí, tak nám češtinou alias Emanuel Ridi, sdělí, že mluví taky trochu česky. Narodil se totiž u nás a ve dvou letech s rodiči emigroval do Německa. Tak tam tak kecáme a střídavě zkoušíme volat na různá telefonní čísla půjčovny. V 8.05 to Šárce na jednom čísle vezmou a díky tomu se dozvídáme, že máme být v klidu, že všechny kanceláře otvírají v osm. A měla skoro pravdu, v 8.15 přijíždí řidič, který nás poveze na letiště. V 8.20 přijede chlapec, který v půjčovně myje auta. Konečně v 8.25 dorazí manažerka pobočky i s klíčema. Německý Čech, mezitím stále nadává na španělský bordel. „Naše letadlo“ přesto celkem v klidu stíháme. Při čekání na odbavení se mi ještě podaří dobrý skutek, kdy německému chlapci zachráním jeho láhev alkoholu z Duty Free Shopu, kterou zapomněl na lavičce vedle mne. Ve vzduchu se ještě se slzou v oku loučíme s ostrovem, který v nás zanechá nezapomenutelné zážitky a který se postupně zmenšuje a mizí v dálce.

Epilog

Bylo to hezkých 14 dní a rozhodně jsme tady nestihli všechno, co se tu dá vidět. Je to dobrá finta na to, abychom měli do budoucna důvod se sem vrátit. Neviděli jsme například:

Los Gigantos – mohutné skály vystupující z moře

Loro Park – zoo, které se chlubí s největší sbírkou papoušků, cvičenou kosatkou, delfíny a vychlazeným pavilónem pro tučňáky

Guimar – záhadné pyramidy

Vodní svět – zábavný vodní park

Anaga – přírodní park na severovýchodě, kde jsme sice byli, ale kvůli mlze nic neviděli

Teide – největší vrchol, jsme sice viděli ze všech stran, ale nahoře nakonec nebyli

La Laguna – historické město

Výlet za delfíny – lodí se jezdí pozorovat divocí delfíni okolo ostrova

La Gomera – ostrov kousek od Tenerife, kde je vyhlášený deštný prales

Po svém prvním domácím převážení, si dávám slib, že již nikdy nepojedu na dovolenou do hotelu s bufetovou polopenzí. Nemám na to tu potřebnou sebekázeň. Šárka zatím chodí okolo váhy velkým obloukem.

Děkujeme všem ještě jednou za podporu, které se nám od Vás dostávalo, mějte se hezky a v červnu snad zase něco nového.

Petr a Šárka

Tenerife XI.

Dobrý den všichni doma,

Den jedenáctý, středa 5. února 2014

Po našem náročném prvovýstupu (jsme rádi, jak Vás také tak inspirovala naše vůle po úspěchu), se večer domlouváme, že další den bude vyloženě odpočinkový. Jakmile tohle moje pravačka uslyší, tak hned zdivočí a začne mi nalévat panáky, tak rychle, že to ani nestačím pít. Ráno kvůli tomu málem zaspíme na snídani, ale protože nemáme žádný naplánovaný program, je nám to celkem jedno. Po snídani se rozhodujeme pro návštěvu pláže nedaleko vesnice La Caleta v přírodním parku stejného jména. K pláži to je zhruba půl hodiny od auta, hezkou pěšinou, s malým převýšením a hezkými výhledy. V první zátoce je pláž tvořená velkými kameny, takže se tu nedá moc dobře koupat, zato je tu početná komunita hipiess. Jsou na nás velmi milí a snaží se nám prodat různé rukodělné výrobky. Šárka si vše pozorně prohlíží, chvilku váhá u náramku vyrobeného z použitého krejčovského metru, ale nakonec nic nekupujeme a jdeme dál. Druhá zátoka již vypadá při prvním pohledu shora lépe. Vidím, jak se Šárce zajiskří v oku a spěchá dolů, co jí síly stačí. Hned jak na pláž dorazíme, začíná si ji přeměřovat, zapisovat si GPS data a lustrovat nově příchozí. Ano tušíte již správně, máme tady „Naši pláž II.“

Na pláži je celkem málo lidí, klid a moc se nám tu líbí. Celou dobu se hladina lehce vlní, a proto spěcháme do moře. Naštěstí, když jdu prvně do vody, tak si sundám čepičku a brýle, v předtuše věcí budoucích. Nejdříve zkoumáme vlny ze břehu po kolena ve vodě a nezdá se nám to nebezpečné, tak se odvážíme do větší hloubky. Vlnky jsou zprvu příjemné, ale pak to přijde. Moře si mne nějak pamatuje a pošle na mne několik obřích vln zleva a zprava. A vy co mně znáte, dobře víte, že nerad přeháním, takže mi můžete věřit, že ty vlny byly opravdu obří. První se mi ještě podaří proskočit, ale s těma dalšíma zleva jsem už nepočítal. Takže mně to hezky několikrát otočí, a když se mi podaří konečně vynořit, tak pro změnu dostanu facku zprava. Děs ve vočích a snažíme se rychle dostat na břeh. Hrůzostrašný zážitek, který bych nikomu nepřál! Nic na tom nemění ani to, že si ve stejných vlnách vedle hráli dvě pětileté děti a tvářili se docela spokojeně. Při dalších návštěvách moře se nic podobného nezopakuje, takže mám příležitost se moři několikrát pomstít. A ti co dávali pozor při minulých výpravách, tak víte i jak.

A protože gurmánské okénko má hodně příznivců, tak si dnes uděláme španělskou omeletu –  Tortillu. Je to oblíbené jídlo, které je tady k mání po celý den všude. Podává se nakrájená na dílky, jako koláč. Jí se teplá i studená. Podává se se zeleninovým salátem. Její samotná příprava je opravdu velmi snadná a tak bych se divil, že si ji neoblíbíte. Hned se pusťte do škrábání brambor, neprohloupíte! S necelou hodinkou času však počítejte, tortilla chce své. V chuťové jednoduchosti je ta pravá krása a toto je jeden z těch klasicky dokonalých receptů. A teď jak na to. Ve větší pánvi rozehřejeme olej a osmahneme na něm cibuli (tři středně velké) krájenou na hrubé plátky. Když začne chytat zlatavou barvu a krásně vonět, tak ji z pánve vybereme a dáme stranou. V horkém oleji v té samé pánvi osmahneme oloupané a nakrájené syrové brambory (pět až šest). Krájet můžeme na tenčí plátky o síle cca 3 mm. Vezměte to podle citu, ale je důležité, aby se v té pánvi syrové brambory snadno propekly. Proces opékání neuspěchejte, odhaduji to tak na 20 minut. Když začnou brambory zlátnout, přihodíme k nim opečenou cibuli, osolíme, opepříme a zalijeme rozšlehanými vejci (stejně jako brambor, v našem případě šest).  Nemíchejte za žádnou cenu. Nejdříve opečeme jednu její stranu, pak za pomoci velkého talíře otočíme a opečeme i stranu druhou. Drobný trik, před obracením vložte plátek másla na stěnu pánve, máslo steče pod omeletu, když trhneme pánví, tak omeleta "uklouzne" a máme vyhráno. Máme ji tady každý den ke snídani, ale není tak dobrá jako když si ji děláme doma.

Mějte se hezky a zítra snad zase něco nového.

Petr a Šárka

La Celeta

Tenerife X.

Dobrý den všichni doma,

Den desátý, úterý 4. února 2014

Jako každý správný cestovatel i my máme na každé výpravě touhu navštívit místa, kam lidská noha dosud nevstoupila. Nás takový den čeká dnes, kdy se vydáme zdolat vrchol hory Conde, která se vyzývavě tyčí nad pobřežím do výšky 1001 metrů. Auto zaparkujeme ve vesnici Arona na úpatí kopce a hledáme nejsnazší  cestu k vrcholu. Plán výstupu je brzy hotov a po krátké modlitbě za zdar expedice, můžeme začít stoupat do prudkého srazu. Zhruba v půlce kopce narazíme na stádo divokých koz, které jsou velmi plaché a hned před námi utíkají. Upozorňuji Šarku, že je to proto, že třeba ještě nikdy nepotkali lidi. Na to my ona odpoví, že určitě, akorát pro ty zvonečky co mají na krku, si zaběhly do OBI, a pak si je vzájemně přivázaly. Do téhle debaty se pouštět nebudu, nechci si kvůli tomu zkazit celý den. Těsně pod vrcholem je výstup nejtěžší, kolmá stěna náš donutí předvést to nejlepší z našich horolezeckých technik. Pot z nás jenom leje, rozum říká, otoč se a vzdej to! Naštěstí ale vítězí naše vůle po tom, abychom tu naši malou zemičku proslavili po celém širém světě, tímto odvážným výkonem. Dokonce si i přivodím krvavé zranění o ostny kaktusu, ale nefňukám, vzhůru k vrcholu! A pak se to stane, přesně v 11.36 je vrchol dobyt. Naše radost je bezmezná. Po tvářích nám tečou slzy dojetí, za které se určitě nemusíme stydět.
Pak začneme s obhlídkou vrcholu,  který tvoří plošina, zhruba o velikosti fotbalového hřiště. Šárka si ale bohužel všimne, že jsou tak tam nějaké pozůstatky terasovitě zbudovaného políčka a že se teda zcela jistě nejedná o klasický prvovýstup. Někdo tu před námi už byl a dokonce tu i něco pěstoval. Jak rychle se dokáže změnit radostná euforie, v hluboké zoufalství. Navzájem se utěšujeme, že alespoň dnes jsme tam první.

Seběhneme celkem rychle dolů a jedeme na „naší pláž“, kde dopřejeme našim zmordovaným tělům, zaslouženého odpočinku ve vlnách moře.

Mějte se hezky a zítra snad zase něco nového.

Petr a Šárka

Tak snad nám pomůže

Cíl naší cesty

Kozenky

Kam lidská noha nevstoupila

Krvavé zranění

Pod námi "náš" hotel

Konečně na vrcholu

Tak ono tu bylo pole!

Tenerife IX.

Dobrý den všichni doma,

Protože včera večer mi došla data a operátor nebyl dost pružný, tak až teď.
Den devátý, pondělí 3.února 2014
Protože mne začalo píchat v pravém koleni, odpadá tady asi nadobro tenis a jedeme rovnou na „naši pláž“. Šárka má totiž ve zvyku na všech našich dovolených si přivlastňovat různé věci. Náš hotel, naše kavárna, naše pláž,  naše auto, a když pak jedeme domů,  je děsně zklamaná, že nic z toho jí vlastně nepatří. Takže zaparkujeme u "naší pláže" ale nejdříve si obujeme pohorky a uděláme si výstup na horu Montaňa Roja, která se vypíná do výšky 173 metrů nad pláží. Šárka mne překvapí, vezme totiž sama batoh na záda a dá se směle na pochod. Je to zřejmě důsledek včerejší ostré debaty, kdy jsem jí vyčetl, že ve mně vůbec nevidí lidskou bytost, která má taky nějaké svoje pocity a potřeby, ale jenom a pouze nosiče jejich věcí. To je pořád zastav! potřebuji se napít, zastav! potřebuji kapesník, zastav! potřebuji telefon, zastav! potřebuji sluneční brýle, zastav! potřebuji si uklidit sluneční brýle a pořád dokola a dokola. A co potřebuji já, to ji vůbec nezajímá! Ale nic zpátky k výletu. Když vylezeme na kopec je zataženo, tak se rozhodujeme ještě zaběhnout na kávu do 4 km vzdálené vesničky El Medano. Cesta vede po pláži, která je vyhlášená jako centrum windsurfingu a kitesurfingu. I když je tu spousta škol těchto sportů, tak se do toho radši nepouštíme a jenom z terasy kavárny pozorujeme jejich dovádění ve vlnách.

Večer po večeři se jdeme projít ven a u jednoho baru je cedule, že zrovna dávají fotbal City – Chelsea. Nesměle navrhnu, že bychom se mohli jít dívat, a Šárka kupodivu souhlasí! Tak se mi, ta včerejší ostrá debata o mých potřebách, přeci jenom vyplatila.

Mějte se hezky a zítra snad zase něco nového.

Petr a Šárka

Tenerife VIII.

Dobrý den všichni doma,

protože máte někteří trochu hokej v tom, kdy se odehrávají naše vzrušující dobrodružství, budu vám to do záhlaví psát, takhle:
Den osmý, neděle 2.února 2014
Včera jsme byli dlouho na pláži a dopadlo to jako obvykle. Šárka zhnědla, já zčervenal. Proto jsme se rozhodli učinit závažné rozhodnutí, vynechat dnes opalování a vyrazit na autobusový výlet. Plán je jednoduchý. Nechat se odvézt do městečka Las Galletas a na hotel se vrátit podél moře po svých. Má to být hezký výlet na celý den. Díky Google maps hned víme, kde je nejbližší zastávka i číslo autobusu který tam jede. Na zastávku jdeme s předstihem a dobře děláme. Protože se jedná o konečnou, náš autobus číslo 461 tam už stojí, jenže zatím bez řidiče. Na zastávce postává asi deset lidí, do odjezdu zbývá čtvrt hodiny, zatím klid. Přichází řidič autobusu, sedá si za volant, ale nechává zavřený dveře. Vzápětí přijíždí druhý autobus číslo 472 a zaparkuje za ten náš. Řidič vyleze z autobusu 461 a posílá nás všechny do toho druhého. Nezdá se mi to, proto se ho jdu zeptat, zda skutečně ten autobus co má na sobě napsanou cílovou stanici Los Christianos, jede do Las Galletas. Ukazuji na označení autobusu, řidič se zasměje a jde řidiči autobusu 472 vysvětlit, že má špatně označený autobus. Ale zřejmě se od něj dozvídá něco úplně  jiného. Rychle se běží podívat co má napsáno na svém autobusu, plácne se do čela, zakroutí hlavou, do Las Galletas jedu přeci já a začne znovu svolávat lidi, které předtím odehnal, do svého autobusu. Když konečně všichni nastoupí, má řidič takovou radost z toho, že ví kam jede, že nečeká ani na čas odjezdu, a o pět minut dříve vyráží na zběsilou jízdu městem. Když se blížíme k první zastávce, lidé na něj mávají, on si toho ale všimne až na poslední chvíli a nestačí zastavit. Tak se znovu plácne do čela, zakroutí hlavou, jak jsem mohl na tuto zastávku zapomenout a jede dál. Domnívám se, že se na nedalekém kruháči otočí a vrátí se pro ty nebožáky.  Ale ani nápad, jedeme dál. Na další zastávce už zastaví, nabere dva lidi, hned zavírá dveře a rozjíždí se. Během jízdy stačí tisknout  lístky pro nové pasažéry, vracet jim peníze, rozebrat s nimi včerejší zápas Barcelony a jen tak mimochodem i řídit. Nám pasažérům pak nezbývá nic jiného, než se oběma rukama držet madla před námi, abychom nespadli do uličky. Zároveň trneme, kdy autobus vytlačí ze silnice, některé z malých aut, které nám nestačí uhýbat. Naštěstí se nikomu nic nestalo a po půl hodině vystupujeme v cílové stanici. Teď nás čeká ta krásná procházka okolo moře. Cestička se vine podél pobřeží, chvilku nahoru, pak dolů, neustále zatáčí. První hodinku si to užíváme, fotíme, pozorujeme rybáře, kteří jsou podél celého pobřeží se svými pruty. Čtvrtou hodinu, už jenom tupě šlapeme a těšíme se do první civilizace, jak si celou cestu zkrátíme a necháme se pěkně odvést prvním autobusem k hotelu. Konečně nastává kýžená chvíle. Po sestupu z útesu se ocitáme v Los Christianos a míříme hned do stínu kavárny, kde si já výjimečně dám velké pivo a Šárka místní kávu Barraquito. Je to vyhlášená místní specialita, která se skládá z kondenzovaného mléka, skořice, citrónu, likéru a samozřejmě kávy. Šárka si to pochvaluje, že je to moc dobré a já tvrdím, že je to moc sladký. Bohužel recept Vám zatím dát nemůžeme, protože ho ještě neznáme, ale můžete si alespoň udělat představu z obrázku.

A citát pro dnešní den:

Ráno ti nikdy nechybí alkohol, který si večer nevypil.

                                                           (Petr Křivák 3.2.2014)

Mějte se hezky a zítra snad zase něco nového.

Petr a Šárka

Tenerife VII.

Dobrý den všichni doma,

V pátek máme poslední den v Puerto de La Cruz, než se přesuneme dolu na jih za sluncem. Vybíráme si z průvodce trasu, která vede soutěskou přímo od moře a je označena jako lehká, ale nám už tady nepřijde lehká žádná. Hned dole na piknikovém place, nás osloví anglický pár a zahajuje konverzaci. „Jste si jisti, že se tu může parkovat?“ Na to my suverénně odpovíme „Ano“. „Jdete nahoru soutěskou?“ My na to „Ano.“ „Tak to je prima, když se ztratíme my tak nám pomůžete vy, a když se ztratíte vy, tak zase my pomůžeme vám“. Odpovídáme „O.K.“. Pak ještě následuje obligátní otázka, odkud jsme a pochvala, že máme skvělou angličtinu. Na to jsme oba velice hrdí. (Tady si Šárka vynutila korekci. Pochvala prý patřila jí, protože já jsem prý necek ani slovo. Ovšem pán použil při pochvale oslovení „You“, což jak všichni víme, znamená jak ty, tak vy. Když to ale říkal, tak koukal na nás oba, a proto je jasný, jak to myslel). Vyrážíme a po celou cestu vzhůru potkáváme jenom dva lidi, je tu klid, který ze zdola ruší jenom dunění moře a cvrkot ptáků okolo nás. Za hodinku jsme nahoře a kocháme se pohledem na naši starou známou sopku Teide. Cestou dolů procházíme mezi zdejšími políčky, na některých se i pracuje a lidé, nás opravdu upřímně zdraví, jako staré známé. Dole nás čeká ještě krátká procházka okolo moře k autu a hurá na hotel k bazénu.

Před večeří dáváme ještě poslední procházku okolo moře, sledujeme místní omladinu, jak surfuje ve vlnách a chceme se taky přidat. Proto oslovujeme místní surfařskou školu, ale končí to bohužel na tom, že zrovna nemají moji velikost neopreonu. Prý mi ho mohou sehnat na zítra, ale to už budeme úplně jinde.

V sobotu je na pořadu dne pouze přesun na jih, ubytování v novém hotelu a návštěva místní pláže, kde si konečně pořádně zaplaveme v moři, které má krásných 19 stupňů.

Mějte se hezky a zítra snad zase něco nového.

Petr a Šárka