Dobrý den, už jsme doma,
protože
poslední dny byli velmi hektické a opravdu nebyl čas na psaní, dostáváte dnes
souhrn našich posledních tří dnů
Den
dvanáctý, čtvrtek 6. února 2014
Po dni odpočinku nás dnes čeká
poslední výstup do hor, a proto jsme museli udělat již včera patřičná
opatření. Vynecháme pravidelnou večerní návštěvu místní likérky a jdeme již v
deset spát. Ráno máme nařízeného budíka již na sedmou a ještě za tmy vyrážíme
na snídani. To co nás dnes čeká, nebude žádná hračka a odpoledne chceme ještě
stihnout moře. Začínáme ve vesnici Vilaflor a stoupáme příkrou roklí vzhůru.
Nacházíme u cesty i lebku nějaké nebezpečné šelmy, začínáme se obezřetně
rozhlížet, aby nás tady náhodou něco nesežralo. Netušíme, co to mohlo být za
zvíře a necháme to na Vás, na chytrých hlavičkách. Cesta se zdá nekonečná,
netrpělivě čekáme, kdy již uvidíme cíl naši dnešní cesty mohutný skalní
monument Paisaje Lunar. Šárka si v průvodci našla fotky tohoto místa a moc je
chtěla vidět již od prvního dne, proto to necháváme nakonec, jako zlatý hřeb
expedice. Když tam nakonec vyčerpaní dolezeme, tak zjišťujeme, že i fotky můžou
lhát. Monument není vůbec ohromný a nedá se k němu nijak dostat, protože
je na protějším kopci za hlubokou roklí. Zkoušíme zoomy foťáků naplno, ale
nějak se nám to nedaří zachytit, tak hezky jako na propagačních fotkách.
Cestou
dolů Šárka začne nezvykle mlčet. Snažím se ji rozpovídat, vyprávím ji veselé
příhody, vypáčím z ní ale akorát třikrát hm a jednou ne. Tak ji přidám na záda
batůžek, aby se trochu odreagovala, ale to už na mne vyloženě vrčí. Pobyt je tu
pro nás již dlouhý, tak se ji ani nedivím, že toho má dost. A ani sebou nemáme
alespoň míč proti trudomyslnosti. Tak jí nechávám být a snažím se alespoň najít
nějaké hezké záběry do alba.
Po
návratu k autu, jsme už tak unaveni, že si ani nejdeme prohlédnout vesnici
a rozjedeme se směr pobřeží. Bohužel jsem ale nezapnul navigaci a po patnácti
minutách zjišťujeme, že jedeme k úplně jinému pobřeží, než máme „Náš
hotel“. Takže se musíme vrátit a ještě jednou si projedeme Vilaflor, kde
konečně nacházíme tu správnou silnici. Najednou se Šárka rozpovídá a začne mi
klást otázky, které začínají slovíčkem proč. Namátkou, proč jsem nezapnul navigaci,
proč jsem nepoznal, že jedeme jinudy, proč se nemůžeme válet u bazénu jako
ostatní atd. Probírám se různými scénáři a vychází mi jediná možnost.
Neodpovídat! Mlčet jako hrob! Jakákoliv odpověď je špatná!
Po
návratu k pobřeží zjistíme, že je zde zataženo. Domluvíme se, že nejdříve
se půjdeme na pokoj osprchovat a pak se rozhodneme, co budeme dělat dál. Než já
ale přijdu z koupelny, tak se Šárce podaří usnout u knížky. Pro jistotu okolo
ní našlapuji po špičkách, abych ji náhodou neprobudil a nemusel ještě vymýšlet
nějaké aktivity pro tento den.
A v
gurmánském okénku máme dnes smaženou krupicovou kaši. Je to sice švýcarská
specialita, ale tady jí taky dělají. Uvaříme hustou krupicovou kaši, kterou
rozetřeme na plech do výše asi dvou centimetrů a dáme do chladničky ztuhnout.
Pak kaši nakrájíme na obdélníčky či čtverečky, namáčíme v rozšlehaném vajíčku,
pak strouhance a osmažíme. Dáme na ubrousek, aby se odsál přebytečný tuk a na
talíři posypeme skořicovým cukrem. Dobrou chuť.
Den
třináctý, pátek 7. února 2014
Dnes
jsem zkusil propašovat do programu návštěvu jediných místních vodopádů, ale
Šárka po včerejšku nechce o žádné tůře ani slyšet a demonstrativně při tom myje
svoje boty do hor. Takže se pouze rozhoduje o tom, zda dnes strávíme den na
„Naší pláži I.“ nebo na „Naší pláži II.“. Je to velmi těsné hlasování, a o
kousek vítězí „Naše pláž II.“. U nás totiž při hlasování platí tzv. Sheldonovo
pravidlo, že při rovnosti hlasů, rozhoduje hlas Šárky. Cestou na pláž navrhnu,
že se pokusíme o prvoobejití jednoho zdejšího útesu. Protože je zataženo, tak
Šárka kupodivu souhlasí i když otevřeně vyjadřuje obavy, zda se nám to ve
zdraví povede. Nemám rád v týmu takové kverulanty, tak se ji snažím
povzbuzovat. Již v první třetině překonáváme několik velmi náročných míst
a Šárka po jejich úspěšném zdolání utrousí „Tudy bych se teda nechtěla vracet“.
Konečně obejdeme mys a vidíme, co nás čeká. V poslední třetině, zase
nějaká nebezpečná stěna nad bouřícími útesy. Šárka se chce vrátit, ale
přesvědčím jí, že to určitě dáme. Po pár minutách jsme konečně pod stěnou,
prohlížíme si ji zblízka a hledáme možné cesty nahoru. Jednu máme, tak Šárku
pošlu napřed, aby to zkusila. Vždy je totiž nutné plánovat cestu podle
nejslabšího z výpravy. Po mém povzbuzování, to celkem lehce vyleze. Je řada na
mně. Dolezu do půlky a najednou nemohu dál. Volám na Šárku „Pomoc, pomoc“. Ta
mně uklidňuje, že je to lehké, jenom musím tu levou nohu dát vejš, že je tam
takový stup. Bohužel nohu vejš dostat nemohu, tak operativně rozhoduji o
ústupu. Ale co to? Já nemohu zpět! To už je vážný a nastává fáze „Bojim,
bojim“! Nejdříve vrhnu dolů tašku, co mám celou dobu na ramenou a pak sebe. Uf,
dopadlo to dobře. Dole se zabalím do parakotoulu a zastavuji kousek od hrany
skály, ještě kousek a skončil jsem ve vlnách Atlantiku. Než se stačím sebrat na
nohy, tak se Šárce nějak záhadně povede sestoupit. Abyste si dokázali
představit, jak to bylo náročné, podívejte se na fotku číslo 9. Takže se zase
musíme vrátit, i přes ty úseky, přes které jsme se v žádném případě vracet
nechtěli. Přestože je zataženo, tak je teplo a dusno a z nás za chvíli
pěkně leje. Nakonec všechny nástrahy zdárně překonáme a jsme na útesu nad „Naší
pláží II.“. Ze shora ale vidíme, že jsou na pláži veliké vlny a nastává
uvažování co dál. Nechceme raději riskovat poslední den nějakou nehodu, tak se
vrátíme k autu a přejíždíme na „Naši pláž I.“, kde je jasno a moře
naprosto klidné.
Večer
si ještě naposled zazpíváme na balkóně hotelu naší hymnu, která nás provází, ať
se vydáme kamkoliv. Můžete si ji dát s námi, jako naši fanoušci na tomto
videu http://www.youtube.com/
Den
poslední, sobota 8. února 2014
Ráno po
okázalém, rozloučení s vedením „Našeho hotelu“, jedeme do půjčovny vrátit
„Naše auto“. Do objednávky jsem psal, že auto vrátíme v 7.30, ale
přijíždíme tam až v 7.45 a máme strach, zda na nás kvůli tomu nebudou
ošklivý. Můžeme být v klidu, protože vrata půjčovny jsou zavřená na řetěz
a nikde nikdo. No někdo tam přeci jenom je. Přitočí se k nám nějaký asi
třicetiletý kluk a ptá se mně, zda mluvím anglicky nebo německy. Já to pro
jistotu nechám vybrat Šárku. Dozvídáme se, že on je tam už od 7 hodin, zkoušel
volat na všechna čísla půjčovny Orlando na Tenerife, ale nikde mu to neberou.
Pak se nás zeptá, odkud jsme, a když mu to Šárka prozradí, tak nám češtinou
alias Emanuel Ridi, sdělí, že mluví taky trochu česky. Narodil se totiž u nás a
ve dvou letech s rodiči emigroval do Německa. Tak tam tak kecáme a střídavě
zkoušíme volat na různá telefonní čísla půjčovny. V 8.05 to Šárce na
jednom čísle vezmou a díky tomu se dozvídáme, že máme být v klidu, že
všechny kanceláře otvírají v osm. A měla skoro pravdu, v 8.15
přijíždí řidič, který nás poveze na letiště. V 8.20 přijede chlapec, který
v půjčovně myje auta. Konečně v 8.25 dorazí manažerka pobočky i
s klíčema. Německý Čech, mezitím stále nadává na španělský bordel. „Naše
letadlo“ přesto celkem v klidu stíháme. Při čekání na odbavení se mi ještě
podaří dobrý skutek, kdy německému chlapci zachráním jeho láhev alkoholu z Duty
Free Shopu, kterou zapomněl na lavičce vedle mne. Ve vzduchu se ještě se slzou
v oku loučíme s ostrovem, který v nás zanechá nezapomenutelné zážitky a který
se postupně zmenšuje a mizí v dálce.
Epilog
Bylo to
hezkých 14 dní a rozhodně jsme tady nestihli všechno, co se tu dá vidět. Je to
dobrá finta na to, abychom měli do budoucna důvod se sem vrátit. Neviděli jsme například:
Los
Gigantos – mohutné skály vystupující z moře
Loro
Park – zoo, které se chlubí s největší sbírkou papoušků, cvičenou kosatkou,
delfíny a vychlazeným pavilónem pro tučňáky
Guimar
– záhadné pyramidy
Vodní
svět – zábavný vodní park
Anaga –
přírodní park na severovýchodě, kde jsme sice byli, ale kvůli mlze nic neviděli
Teide –
největší vrchol, jsme sice viděli ze všech stran, ale nahoře nakonec nebyli
La
Laguna – historické město
Výlet
za delfíny – lodí se jezdí pozorovat divocí delfíni okolo ostrova
La
Gomera – ostrov kousek od Tenerife, kde je vyhlášený deštný prales
Po svém
prvním domácím převážení, si dávám slib, že již nikdy nepojedu na dovolenou do
hotelu s bufetovou polopenzí. Nemám na to tu potřebnou sebekázeň. Šárka zatím
chodí okolo váhy velkým obloukem.
Děkujeme
všem ještě jednou za podporu, které se nám od Vás dostávalo, mějte se hezky a
v červnu snad zase něco nového.
Petr a
Šárka
Žádné komentáře:
Okomentovat