Dobrý den všichni doma,
protože máte někteří trochu hokej v tom, kdy se odehrávají naše vzrušující dobrodružství, budu vám to do záhlaví psát, takhle:
Den osmý, neděle 2.února 2014
Včera jsme byli dlouho na pláži a dopadlo to jako obvykle. Šárka zhnědla, já zčervenal. Proto jsme se rozhodli učinit závažné rozhodnutí, vynechat dnes opalování a vyrazit na autobusový výlet. Plán je jednoduchý. Nechat se odvézt do městečka Las Galletas a na hotel se vrátit podél moře po svých. Má to být hezký výlet na celý den. Díky Google maps hned víme, kde je nejbližší zastávka i číslo autobusu který tam jede. Na zastávku jdeme s předstihem a dobře děláme. Protože se jedná o konečnou, náš autobus číslo 461 tam už stojí, jenže zatím bez řidiče. Na zastávce postává asi deset lidí, do odjezdu zbývá čtvrt hodiny, zatím klid. Přichází řidič autobusu, sedá si za volant, ale nechává zavřený dveře. Vzápětí přijíždí druhý autobus číslo 472 a zaparkuje za ten náš. Řidič vyleze z autobusu 461 a posílá nás všechny do toho druhého. Nezdá se mi to, proto se ho jdu zeptat, zda skutečně ten autobus co má na sobě napsanou cílovou stanici Los Christianos, jede do Las Galletas. Ukazuji na označení autobusu, řidič se zasměje a jde řidiči autobusu 472 vysvětlit, že má špatně označený autobus. Ale zřejmě se od něj dozvídá něco úplně jiného. Rychle se běží podívat co má napsáno na svém autobusu, plácne se do čela, zakroutí hlavou, do Las Galletas jedu přeci já a začne znovu svolávat lidi, které předtím odehnal, do svého autobusu. Když konečně všichni nastoupí, má řidič takovou radost z toho, že ví kam jede, že nečeká ani na čas odjezdu, a o pět minut dříve vyráží na zběsilou jízdu městem. Když se blížíme k první zastávce, lidé na něj mávají, on si toho ale všimne až na poslední chvíli a nestačí zastavit. Tak se znovu plácne do čela, zakroutí hlavou, jak jsem mohl na tuto zastávku zapomenout a jede dál. Domnívám se, že se na nedalekém kruháči otočí a vrátí se pro ty nebožáky. Ale ani nápad, jedeme dál. Na další zastávce už zastaví, nabere dva lidi, hned zavírá dveře a rozjíždí se. Během jízdy stačí tisknout lístky pro nové pasažéry, vracet jim peníze, rozebrat s nimi včerejší zápas Barcelony a jen tak mimochodem i řídit. Nám pasažérům pak nezbývá nic jiného, než se oběma rukama držet madla před námi, abychom nespadli do uličky. Zároveň trneme, kdy autobus vytlačí ze silnice, některé z malých aut, které nám nestačí uhýbat. Naštěstí se nikomu nic nestalo a po půl hodině vystupujeme v cílové stanici. Teď nás čeká ta krásná procházka okolo moře. Cestička se vine podél pobřeží, chvilku nahoru, pak dolů, neustále zatáčí. První hodinku si to užíváme, fotíme, pozorujeme rybáře, kteří jsou podél celého pobřeží se svými pruty. Čtvrtou hodinu, už jenom tupě šlapeme a těšíme se do první civilizace, jak si celou cestu zkrátíme a necháme se pěkně odvést prvním autobusem k hotelu. Konečně nastává kýžená chvíle. Po sestupu z útesu se ocitáme v Los Christianos a míříme hned do stínu kavárny, kde si já výjimečně dám velké pivo a Šárka místní kávu Barraquito. Je to vyhlášená místní specialita, která se skládá z kondenzovaného mléka, skořice, citrónu, likéru a samozřejmě kávy. Šárka si to pochvaluje, že je to moc dobré a já tvrdím, že je to moc sladký. Bohužel recept Vám zatím dát nemůžeme, protože ho ještě neznáme, ale můžete si alespoň udělat představu z obrázku.
Den osmý, neděle 2.února 2014
Včera jsme byli dlouho na pláži a dopadlo to jako obvykle. Šárka zhnědla, já zčervenal. Proto jsme se rozhodli učinit závažné rozhodnutí, vynechat dnes opalování a vyrazit na autobusový výlet. Plán je jednoduchý. Nechat se odvézt do městečka Las Galletas a na hotel se vrátit podél moře po svých. Má to být hezký výlet na celý den. Díky Google maps hned víme, kde je nejbližší zastávka i číslo autobusu který tam jede. Na zastávku jdeme s předstihem a dobře děláme. Protože se jedná o konečnou, náš autobus číslo 461 tam už stojí, jenže zatím bez řidiče. Na zastávce postává asi deset lidí, do odjezdu zbývá čtvrt hodiny, zatím klid. Přichází řidič autobusu, sedá si za volant, ale nechává zavřený dveře. Vzápětí přijíždí druhý autobus číslo 472 a zaparkuje za ten náš. Řidič vyleze z autobusu 461 a posílá nás všechny do toho druhého. Nezdá se mi to, proto se ho jdu zeptat, zda skutečně ten autobus co má na sobě napsanou cílovou stanici Los Christianos, jede do Las Galletas. Ukazuji na označení autobusu, řidič se zasměje a jde řidiči autobusu 472 vysvětlit, že má špatně označený autobus. Ale zřejmě se od něj dozvídá něco úplně jiného. Rychle se běží podívat co má napsáno na svém autobusu, plácne se do čela, zakroutí hlavou, do Las Galletas jedu přeci já a začne znovu svolávat lidi, které předtím odehnal, do svého autobusu. Když konečně všichni nastoupí, má řidič takovou radost z toho, že ví kam jede, že nečeká ani na čas odjezdu, a o pět minut dříve vyráží na zběsilou jízdu městem. Když se blížíme k první zastávce, lidé na něj mávají, on si toho ale všimne až na poslední chvíli a nestačí zastavit. Tak se znovu plácne do čela, zakroutí hlavou, jak jsem mohl na tuto zastávku zapomenout a jede dál. Domnívám se, že se na nedalekém kruháči otočí a vrátí se pro ty nebožáky. Ale ani nápad, jedeme dál. Na další zastávce už zastaví, nabere dva lidi, hned zavírá dveře a rozjíždí se. Během jízdy stačí tisknout lístky pro nové pasažéry, vracet jim peníze, rozebrat s nimi včerejší zápas Barcelony a jen tak mimochodem i řídit. Nám pasažérům pak nezbývá nic jiného, než se oběma rukama držet madla před námi, abychom nespadli do uličky. Zároveň trneme, kdy autobus vytlačí ze silnice, některé z malých aut, které nám nestačí uhýbat. Naštěstí se nikomu nic nestalo a po půl hodině vystupujeme v cílové stanici. Teď nás čeká ta krásná procházka okolo moře. Cestička se vine podél pobřeží, chvilku nahoru, pak dolů, neustále zatáčí. První hodinku si to užíváme, fotíme, pozorujeme rybáře, kteří jsou podél celého pobřeží se svými pruty. Čtvrtou hodinu, už jenom tupě šlapeme a těšíme se do první civilizace, jak si celou cestu zkrátíme a necháme se pěkně odvést prvním autobusem k hotelu. Konečně nastává kýžená chvíle. Po sestupu z útesu se ocitáme v Los Christianos a míříme hned do stínu kavárny, kde si já výjimečně dám velké pivo a Šárka místní kávu Barraquito. Je to vyhlášená místní specialita, která se skládá z kondenzovaného mléka, skořice, citrónu, likéru a samozřejmě kávy. Šárka si to pochvaluje, že je to moc dobré a já tvrdím, že je to moc sladký. Bohužel recept Vám zatím dát nemůžeme, protože ho ještě neznáme, ale můžete si alespoň udělat představu z obrázku.
A citát pro dnešní den:
Ráno ti nikdy nechybí alkohol, který si večer nevypil.
Mějte se hezky a zítra snad zase něco nového.
Petr a Šárka
Žádné komentáře:
Okomentovat