Petr a Šárka "On The Road": Přechod Krkonoš 2015

Ano chlapci a děvčata, Vaši oblíbení cestovatelé byli opět "On The Road", teď se s Vámi mohou podělit o zážitky z našich největších velehor, Krkonoš. Vzpomněli jsme si totiž, na náš starý plán, přejít najednou celý hřeben Krkonoš. Hledám o tom na netu nějaké informace ale našel jsem pouze informace o třídenních, dvoudenních, dokonce i jednodenních přechodech ale o námi plánovaném náročném čtyřdenním přechodu nikde ani zmínka, asi budeme zase první :-).

Napíšeme maily na tři chaty, kde chceme při našem odvážném pokusu nocovat a když ani po třech dnech nedostaneme žádnou odpověď, tak jim jdeme volat.

Vosecká bouda

Vosecká bouda - “Dobrý den, já jsem Vám posílal email, se žádostí o rezervaci na víkend, a nemám od Vás odpověď, došlo to?”

“No víte, vono to zlobí.”

“Aha a můžeme v sobotu u vás přespat?”

“Máme zavřeno, přijďte.”

“Co? Máte zavřeno nebo otevřeno?”

“Máme zavřeno, ale až tady budete, tak zavolejte a já vám přijdu otevřít a můžete přespat.” No to je hodně divný ale dobrá.

Samotnia

Samotnia - chata na polské straně, kde pro jistotu neberou ani telefon, ale dá se udělat rezervace přes Booking.com, která je najednou během 15 minut potvrzená

Lysečinské boudy - volám na číslo uvedené na webových stránkách a dozvídám se, že chata je uzavřena a na prodej, ale když budeme chtít, můžeme přespat asi kilometr vedle na jedné menší chalupě. Říkám, že to by bylo fajn a jak to najdeme. No, od Lysečinek půjdete 650 metrů směrem na Albeřice, pak zatočíte doprava na lesní cestu, po asi 300 metrech zase doleva, ještě 50 metrů a dojdete na palouk, kde stojí ona chata. Aha, tak to je docela jednoduchý a jak se ta chalupa jmenuje? U Lakomé Barky. No tak to vypadá taky dost věrohodně :-)

Den první sobota 14.11.2015

Auto necháme na nádraží v Martinicích v Krkonoších a pomocí vlaku a autobusu se přemístíme do Rokytnice, výchozího místa výpravy. V poledne jsme na místě a přesně podle předpovědi začíná taky pršet. Že budeme mít hnusný počasí jsme věděli, ale tak nějak v skrytu duše tiše doufali, že by to tentokrát nemuselo meteorologům vyjít. Na batohy dáme pláštěnky, na hlavu kapuce a vzhůru do mraků. Jak se dostáváme výš a výš, začíná se déšť postupně měnit ve sněžení.

Když dolezeme po dvou hodinách na Dvoračky, je už všude okolo nás a na nás 10 centimetrů sněhu. Dáme si zde polévku, kofolu a pospícháme dál do kopce, neboť už doma jsme zjistili, že v půl pátý se začíná dělat tma a bylo by dobrý tou dobou být už někde v suchu a teple. Nahoře si musíme obléct i návleky na boty, protože stále sněží, fouká vítr a začínají se dělat závěje. Několikrát si vzpomeneme na Hanče s Vrbatou, kteří tady kousek od nás… . No nic, my naštěstí máme GPS.

Ve čtvrt na pět se nám konečně do cesty postaví Vosecká bouda. V té vánici je vidět, tak na pět metrů. Nacházíme zavřené vchodové dveře, na klepání nikdo nereaguje, tak musím zmrzlejma rukama vytáhnout telefon a žádný signál. Tak tam chvilku pobíhám, až se konečně jedna čárka ukáže.

”Dobrý večer, stojíme u vás před dveřmi a rádi bychom u vás přespali.”

“No ale my máme zavřeno.”

“No počkejte! My jsme spolu ve středu telefonovali, a říkal jste, že můžeme přijít.”

“Jo? ............ No tak chvilku počkejte, já vám otevřu.”

Pak už naštěstí skoro vše fungovalo jak má, až na studenou sprchu, postarší překořeněný guláš, vrzavé postele atd. Hlavní je teplo a sucho, v osm je všude klid a můžeme spát.

Den druhý neděle 15. 11. 2015

Když po snídani v půl devátý vylezeme z chalupy ven, nestačíme se divit. Celou noc sněžilo a sněhu je skoro po kolena. Na to jsme ale připraveni a jdeme. Na hřebenu se do nás z boku opírá silný vítr, který nám neustále mete do tváře drobné krystalky. Jdeme svižně, držíme se itineráře.

Jako skuteční pseudointelektuálové, si dáme duševní cvičení na téma: “Nepotřebujeme stát, aby nám říkal, co máme celý den dělat, skutečným účelem státu je ochrana práv jednotlivce”, což nám vystačí akorát tak do dvanácti, kdy se začnou dít veliké věci. Přesně podle předpovědi, se začíná prudce oteplovat a místo sněhu na nás začíná padat voda, hodně vody. Tající sníh a déšť vytváří na zemi jednu obrovskou louži, a když přicházíme na Špindlerovku jsme durch.

Když si uvnitř sundáme batohy a pověsíme bundy, rázem je pod námi kaluž. Šárka odchází jako první se převléknout na záchod do suchého. Po deseti minutách se elegantně vrací přes celou restauraci jako dáma v ponožkách, s pohorama v rukách. Našla totiž papírové ručníky a můžeme si s jejich pomocí alespoň trochu vysušit boty. Pak její postup opakuji i já a tak si tam potom dáváme oběd bosí. Zároveň nabíráme duševní i fyzické síly na posledních 8 kilometrů. (Šárka se mi pak večer přiznala, že ji prý v tu chvíli vůbec nenapadlo, že budeme ještě dnes pokračovat.)

Ve dvě se zvedneme, že do tmy to určitě stihneme. Ha, ha. Jdeme po polské straně téměř po vrstevnici, abychom se vyhnuli hřebenu, kde stále řadí silný nárazový vítr. Bohužel tahle stezka vedená lesem, vede přes kořeny, kameny a tající sníh z toho dělá opravdu horor. Nejenom, že jdeme v podstatě potokem, ale zároveň, nevidíme přes sníh, kam šlapeme, každou chvíli podkluzujeme a jsme hrozně pomalý. Když se konečně dostaneme z lesa na normální kamenitou cestu, je už tma a nám chybí ještě dva kilometry. Čelovky na hlavu a vzhůru. Stále prší, a fouká tak, že chvílemi obtížně držíme přímý směr. V půl šestý jsme konečně u chaty, akorát nemůžeme v té tmě najít otevřený vchod. Dvakrát ji obejdeme, než se nám to konečně podaří.

Uvnitř nerudná bába po nás chce 98 zlotych za ubytování. Já se s ní dohadují, že na rezervaci bylo psáno 80 zlotych. Šárka nás chvilku poslouchá, pak se na mne podívá a tiše řekne “Dej jí to”. Tak jo, ale počkejte na moji recenzi na Booking.com, budeš ještě litovat, babo.

Před usnutím ještě kontroluji předpověď počasí, a všechny služby hlásí na zítra polojasno, slunečno, tak se začínáme i těšit.

Den třetí pondělí 16. 11. 2015

Ráno náš první pohled míří z okna, kde čekáme výhled na úžasná panoramata. Bohužel je zase pouze mlha a prší. Ačkoliv má chata v propozicích uvedeny snídaně od osmi hodin, tak nám včera večer ta bába suše oznámila, že dnes bude snídaně od devíti a basta. Protože nemáme čas tak dlouho čekat, sníme jenom ze zásob ovesné sušenky, a když jsme na ně dali Teide, tak Sněžku dáme určitě taky :-)

Místo kde jsme spali, je v kotlině u jezera Maly Staw, takže to máme hned po ránu docela náročný, abychom se dostali znovu na hřeben. Tady dochází k politováníhodné události. Fatálně jsem selhal a navrhl návrat na Špindlerovku a odjezd domů, protože to počasí mne už fakt neskutečně sralo. Šárka na to řekla, že ne a pokračovala dál podle plánu. Mně nezbylo nic jiného než jít za ní.

Když vylezeme na Sněžku, fouká vítr, je mlha a mží. Zapadneme rychle do bufetu, kde si dáme čaj a další sušenky. Když po půl hodině vylezeme ven, fouká vítr, je mlha a mží. Už toho mám fakt dost a vyčítám Šárce, že mne zviklala a donutila pokračovat dál. Za mého neustálého brblání jdeme dolů na Pomezky. Aby dostala mou mysl na jinou vlnu, nadhodí jen tak mimochodem téma řízek, v tu ránu zapomínám na vše špatné a zvesela běžím vpřed s vyplazeným jazykem.

Jak sestupujeme, tak se konečně utišil vítr, postupně se otepluje, a my sundaváme postupně kapuce, čepice, rukavice a dokonce i bundy a pokračujeme pouze v mikinách. Dokonce se objeví i Slunce! A dokonce na celé dvě hodiny! Ale i to málo nám výrazně zvedne náladu. Samozřejmě ale musí začít důsledné vyšetřování, kdo způsobil, že sám náčelník opět morálně zakolísal a začal vydávat zvracené návrhy k ústupu. Bohužel nestihneme viníka vypátrat, protože přicházíme na Pomezky a je tu slíbený řízek a veškeré chmury světa jsou zapomenuty.

Už ve čtyři hodiny, takže ještě za světla, jsme u poslední domluvené chalupy. Fakt je to na samotě uprostřed lesa, z komína se kouří někdo tu je. Klepeme na dveře, otvírá sympatický pán, kterého se ptáme, zda se to tu jmenuje U lakomé Barky. Jo, jsme na místě!

Den čtvrtý úterý 17. 11. 2015

Tohle ubytování byla jedna velká paráda. Úžasní lidé, dobrá domácí večeře, zákusek, káva, skvělá snídaně, útulné prostředí. Protože potřebujeme stihnout autobus v jedenáct ze Žacléře, tak jsme požádali o snídani na půl osmou a nebyl to žádný problém. Polská bába by se tady mohla učit. Vůbec se nám odtud nechce pryč.

Venku je samozřejmě zase mlha a mží. Po půl hodině se vydatně rozprší a vydrží to už celou cestu na autobus. Dnes nám je to už ale celkem jedno, protože chybí pouhých deset kilometrů a máme to za sebou. Každou chvilku se poplácáme po zádech, jací jsme to pašáci, že jsme to zase přežili. Fakt nevím čím to je, že ostatní jezdí do hor za krásnými zážitky a my tam pravidelně bojujeme o přežití.