Korsika V.

Nejdříve si řekneme dnešní plán, a dávejte pozor, jak nám to všechno opět hezky vycházelo:

• ·         Pěšky z naší samoty do vesnice, která je odsud asi 3 kilometry, koupit bagetu na kterou máme obrovskou chuť
• ·         Z vesnice odjet k moři
• ·         Po magistrále u moře přejet do Alerie
• ·         Z Alerie do Vivaria
• ·         A konečně z Vivaria do Vizzavony.
• ·         Autem to podle navigace má trvat 2 hodiny, stopem to odhadnu, na hodiny 4

Než se vydáme na cestu, je potřeba připravit vydatnou snídani

Pěšky do vesnice dojdeme za chvilku, ale žádná pekárna ani obchod se nekoná. Kromě jedno staříka na zápraží ani noha. Přidává se k nám nějaký toulavý pes, zkouším na něj cviky Cesara Milana a po deseti minutách drezůry, pes poslouchá jako hodinky, ale asi je to kvůli salámu, který cítí z batohu. Auta nejezdí žádná, je tu úplně mrtvo. Naštěstí jen co se dostaneme za vesnici, jedno auto jede, mávneme a auto stoji. Nějaký starší řemeslník s Berlingem. Hodíme bágly dozadu, ještě odeženeme psa, který si myslí, že jede s námi a vyrážíme. Francouzi mají zvláštní přístup. Řeknou vám krátkou větu. Vy jim řekněte že bohužel nemluvíme francouzsky, načež oni začnou to, co jsme nepochytili z krátké věty opisovat pomocí dlouhých souvětí. Nám to zní jako „Blé župlé sapere alabre“. Pár věcí pomocí posunků pochopíme, odkud jedem, a kam, odkud jsme atd. Pak nastává kámen úrazu, který nás bude bohužel stát spoustu času. Když mu říkáme, že chceme jet přes Alerii, prohlásí to za špatný nápad a posílá nás přes Ghisony. Poděkujeme za radu a už jsme u moře. 

Tenhle krásný pes chtěl s námi

Zde si koupíme naší vysněnou bagetu a jdeme na výpadovku, jak nám poradil ten "hodný pán". Stojíme zde přes hodinu, než nám zastaví nějaká paní a popoveze nás dva kilometry do nejbližší vesnice. Ptá se, kam jedeme, a když jí to řekneme, diví se proč zrovna tudy. Za deset minut nám zastaví dva dredaři s otlučenou dodávkou, jejíž zadní část je předělána na postel. Usadíme se a zase jedeme pár kilometrů. Vysadí nás na křižovatce, ukážou směr, kam dál, a zmizí. 

Vždy je potřeba dát Šárku do popředí

Ani nestihneme položit batohy a už nám zastavuje paní jedoucí z nákupu. Auto má plné věcí ale ochotně nám udělá místo v kufru alespoň na jeden batoh, druhý musím mít celou cestu na klíně. Paní mluví slušně anglicky, tak se od ní dozvídáme spoustu věcí. Že se narodila v roce 1951 na Korsice, studovat šla do Paříže, kde zažila studentské bouře. V roce 1968 nám fandila, hlavně našemu prezidentovi Titovi (necháme jí v tom). Celý život pracovala v Paříži v rádiu a nyní se vrací do rodné vesnice, kde není žádný krám, proto na nákupy musí až k moři. Je to hodina jízdy. Začíná nám být divný, že během celé cesty potkáme v protisměru pouze dvě auta. Při průjezdu každou vesnici nám oznamuje, tady bydlí dva, tady nikdo, tady čtyři. Horské vesnice se pomalu vylidňují. Když přijedeme do té její, ukáže nám kostel a bar, nic jiného tam není. Jsme však překvapeni, že nezastaví a pokračuje dál. Prý nás vezme na místo, kde se nám bude lépe stopovat. Vysadí nás v průsmyku uprostřed lesa. Ještě nám nabízí nějaké jídlo nebo ovoce ale to s díky odmítáme, všeho máme dost. 

Tato milá paní nás vezla celou hodinu

Když odjede, vše utichne a slyšíme pouze šumění lesa. To je sice prima, ale nesmíte být na stopu. Za hodinu projede pouze nějaký zemědělec v dodávce a párek důchodců v třídveřovém malém autě. Jo abych nezapomněl, taky dvě motorky. Z navigace zjišťuji, že do Vivaria je to po silnici deset kilometrů, takže se rozhodneme tam dojít raději po svých a při tom stopovat. Nejdříve je ale nutné se posílit, tak vytahujeme salám a bagetu. Když si tak krájím salám svým švýcarským nožem, ostrým jako břitva, nejsem dost opatrný a rozříznu si palec. Jako ale pozor! Říznul jsem se v životě mnohokrát, ale nikdy ne takhle hluboko. Snažíme se to zastavit pomocí papírových kapesníků, ale když vyhazují třetí totálně nasáklý krví, začíná panika. Vyhrabeme nějaké náplastí a nakonec se to povede zastavit. Takže jdeme dolů z kopce, já palec zabalený v krvavém kapesníku. Asi po půl hodině chůze, náplastí povolují a palec znovu krvácí. Zrovna jede okolo auto místních elektrických rozvodných závodů a Šárka se jim vrhá pod kola, že odvezou alespoň mě, na zákrok do nemocnice. Musím jí strhnout pryč a vysvětlit, že vážné to bude, až ztratím alespoň litr krve. Pak si vzpomenu, že v batohu mám ještě náplasti na puchýře. Když to znova zalepíme, bude to už konečně držet až do druhého dne.

Na cestě bylo velmi živo

Cesta po silnici v prudkém slunci je úmorná. Projedou okolo nás tři auta a i když už nestopujeme, ale prosíme, stejně lhostejně projedou okolo. Po hodině dojdeme k pramenu, kde se osvěžíme, dobereme vodu a sedneme na zídku do stínu. Najednou jede velké SUV, už jen tak ze zoufalství na něj mávneme a on zastaví. Konečně se hneme!
Řidič je sice takový morous, že já jsem proti němu rozkvetlá sedmikráska, ale to vůbec nevadí. Zbylých 5 kilometrů, uteče jako by nic a jsme ve Vivariu. Tak chybí poslední stop a budeme u našeho auta. Dáme batohy na záda a jdeme hledat místo ve stínu u silnice, kde si zase chvilku odpočineme. Jen tak cvičně držíme zvednuty palec a hned třetí auto zastaví. To byl zase pro změnu velmi milý člověk, na kterého budeme dlouho vzpomínat. Milý jsou pro nás tady vlastně všichni, co znají pár slov anglicky a zastaví nám. V  pět odpoledne jsme konečně po 9 hodinách v cílové vesnici, řidič nás zaveze přímo k autu, vyložíme batohy, srdečné rozloučení a hurá můžeme sundat pohory, nazout si sandály, vzít si alespoň tričko co nesmrdí a hurá k moři!