Andalusie III.

Dobrý den všichni doma,

Musím se s Vámi podělit, o můj dnešní zážitek. Ráno v osm mi zazvonil telefon a volá nějaké neznámé číslo. Tak to vezmu, a říkám otráveně “No?”, aby dotyčný hned věděl, že opravdu nemám po ránu náladu na nějaký telemarketing. Na druhé straně se ozve

“Ahoj Petře, tady Radek Štěpánek”.

Uf, než stačím promyslet, proč mi ten chlapík volá, už to do mne valí.

“Petře máme problém. Hrajeme tady ve Španělsku Davis Cup, Berďa se zranil a ty si nejlepší český tenista ve Španělsku, o kterém víme, a který má sebou i raketu. Můžeme počítat s tím, že nám pomůžeš?”.

Co jsem mu na to měl asi tak říct?

“Jasně Radku, počítejte se mnou. Včera jsem sice něco popil, ale čtyřhru proti Nadalovi s Ferrerem snad dám.”

Mezitím už před apartmánem stálo auto, které pro mne kluci poslali. Začal jsem si teda balit věci a Šárka se mne ptá, kam se to chystám, že dnes spolu tenis nemáme. Když jsem ji oznámil, že musím jít hrát s Radkem Davis Cup, tak byla docela naštvaná, že takhle si teda tu naší společnou dovolenou nepředstavovala. V klidu jsem ji začal vysvětlovat, jaká je to pro ni vlastně čest, ze tu může být s klukem, který jde bojovat za naší drahou vlast. Nakonec se nechala ukecat a pustila mne. Akorát se nám vecpala do auta se svým oblíbeným památníčkem a krátkou sukynkou, že by chtěla toho Nadala vidět zblízka. To jsem zase pro změnu brblal já, ale vztahy jsou taky o kompromisech.

Když jsme dorazili na kurty, už tam na nás všichni čekali.

“Ahoj kluci!”

Oni si mne pomalu změřili očima  a z hloučku se ozvalo

“No potěš koště, to je on?”

Snažil jsem se zjistit, kdo to řekl, ale to se mi nepodařilo, jenom vím, že Radek to určitě nebyl, protože ten měl sepjaté ruce, oči obrácené k nebi a zřejmě si na poslední chvíli přeříkával taktiku, jak na ně spolu vlítnem.

Radek mne rád vidí

No nebyl čas na nějaké vykecávání, proto jsem se hned převlékl a začal rozcvičovat. Mezitím už k nám začalo doléhat skandování místního temperamentního publika. Když jsme před vstupem na dvorec v tunelu potkali naše protivníky, byla ve mně skutečně malá dušička, já obyčejný kluk z Mostu, budu hrát s takovými veličinami, a takový důležitý match. Navíc mi moc nepřidalo, že když mne uviděl Nadal, začal se zcela nepokrytě smát a jenom opakoval "Esto no es posible". Jenom počkej, já už měl raketu v ruce, když ty jsi byl ještě na houbách, však já ti ukážu. Jak se blížíme ke kurtu, tak hluk narůstá. Když ovšem na dvorec vstoupím já, všichni jako na povel utichnou. Nechápavě se otáčíme okolo sebe, co se to děje. Navíc se do toho ticha, začíná ozývat takové pravidelné pípání.

“Pííí, píí, píí, pi, pi, pi.”

Koukáme po sobě a i Radek krčí rameny, nevíme co to může být. V tom slyším, Šárku jak říká

“Petře vstávej, vstávej, dneska jdeme na tenis!”

Otevřu konečně oči, a fakt jo! Ležím v posteli, celý zpocený. Fuj, tak to byl jenom příliš živý sen. V tu chvíli jsem si oddechl, ale zpětně si uvědomuju, že to mohl být taky můj životní zápas a že taková šance se nemusí jen tak opakovat. Proto se teď na Šárku maličko zlobím, že mohla taky chvilku počkat, alespoň do konce prvního setu, abych viděl jak na tom jsem. A co myslíte vy? Nandal bych to tomu Nadalovi?