Prolog a cesta

Ahoj všem doma, 
tak kluci a holky, chlapci a děvčata, jak jste správně pochopili jsme opět "On The Road". Nejdříve, než se dostaneme k deníku, se ale musíme věnovat zásadní otázce:

Proč proboha zrovna do Rumunska?

Možná by stačilo napsat, proto https://youtu.be/gIhHMj9s9xA Ale je to trochu složitější. Po loňském zážitku na Korsice, kde jsme se velmi poučili, jsme chtěli udělat podobný přechod, ale tentokrát s vlastním stanem. Zemí v Evropě, kde si v horách můžete legálně kdekoliv postavit stan, moc není, v podstatě je to jen Skandinávie a nebo, a modří již vědí, Rumunsko. Pak jsem si taky matně vzpomněl, že jsem si kdysi před 32 lety pořídil krosnu, péřový spacák a měl odjet do Rumunska na Fagaraš, ale tenkrát to nějak nedopadlo a radši jsem šel na vojnu. A protože sny se mají plnit a rumunské hory mají stále skvělý zvuk, pro svoji rozlehlost a opuštěnost, medvědy a divoké psy, ovce a divoké koně, bylo rozhodnuto. 
Je jasný, že na strmý Fagaraš dnes už asi nemáme a tak jsme radši zvolili oblejší a mírnější pohoří Tarcu, s výškou 2300 m.n.m.

Šárku zimní příprava vyloženě bavila

I na horách platí těžko na cvičišti, lehko na bojišti, takže jsme opět trávili od zimy každou sobotu v našich Krušných a snažili se zase nabrat nějakou fyzičku. A jestli nám to k něčemu vůbec bylo, se dozvíte v našich zprávách, v následujících dnech.

Cesta

Cesta do Rumunska je velmi "zábavná". V Lovosicích najedete na dálnici a v našem případě 50 kilometrů před cílem v Rumunsku z ní sjedete. Krajina je taky velmi vzrušující. Za Brnem začne rovina, která pokračuje a pokračuje a v našem případě, 30 kilometrů před cílem skončí. Tím, že dálnice vede stále po rovině čeká vás zhruba jedna zatáčka na 36 kilometrů. Jediné zpestření nám teda připravila naše navigace Waze, kterou tímto všem srdečně doporučuji. Třikrát nás svedla mimo dálnici, takže jsme viděli moravské vesničky, kus Brna a malinko maďarského zemědělství, hezké. Tím jsme se ale elegantně vyhnuli všem dálničním zácpám a mohli nerušeně pokračovat k cíli.

Zábavné Maďarsko

Protože jedeme směrem na Balkán, který, jak všichni víte, začíná za Jihlavou, jsme samozřejmě dopředu počítali s tím, že bude docházet ke značným kulturním střetům. První šok jsem utrpěl ještě doma, když jsem zjistil, že dálniční známka pro Slovensko, Maďarsko i Rumunsko, se dá pořídit v klidu domova přes internet. Tam nepotřebujete samolepící známku na přední sklo! Kde to jako jsme? Jak k tomu přijdou tiskaři, prodejci a falzifikátoři dálničních známek? Naštěstí máme na ministerstvu dopravy člověka, který nekecá a maká, takže nám ty naše úžasné nálepky vydrží určitě dalších dvacet let. Cesta je tedy velmi nudná a aby jsme se teda cestou nezbláznili, posloucháme audio knihy. Tentokráte vyšla řada na Betty MacDonaldovou, "Dusím se ve vlastní šťávě", což je ideální záležitost pro nás opravdové pseudointelektuáli. Po půlhodině vždy knihu vypneme a společně řešíme problémy hrdinky ve 40 letech minulého století v Americkém Seattlu. A mezi námi, řeší úplně stejně věci jako my dnes.

V autě je výborná nálada (foceno v Chrámcích)

Když se konečně blížíme po 11 hodinách k "našim" horám vidíme nad nimi skutečně zlověstně tmavou oblohu. Posledních třicet kilometrů je silnička, na které musíme zdolat převýšení 1600 metrů. A teď si to představte. Tma, déšť, že stěrače jedou naplno a nestíhají. Po silnici tečou potoky bahna. Vichr, že se občas musíme na poslední  chvíli vyhnout padlému stromu. Těch posledních pár kilometrů jsme jeli snad tři čtvrtě hodin. Když jsme nakonec dojeli to tohoto zdejšího mondéního lyžařského střediska, zjistili jsme, že je zde zhruba 10 hotelů a penzionů ale z toho je 7 opuštěných a vypálených. Díky tomu počasí, fakt jak z hororu.

Poslední vesnice, před horama. Hory jsou v tom černým pozadí.

Přivítali nás ale velmi milí majitelé hotýlku, kteří hovořili pouze a jenom rumunsky ale i tak jsme to rukama nohama dali a tento dlouhý den nakonec šťastně skončil tím, že Ronaldo nedal penaltu. Boží!

Vypadá to tady zhruba jako ve Špindlu

No a jak to bylo dál, si povíme, již zítra.