4. Den v horách a cesta do Maďarska

Poslední ráno. Večer, když už Šárka usnula, začal zuřivě štěkat nějaký pes nedaleko od nás. Zřejmě to bylo z nějaké salaše, protože po chvíli byl slyšet, jak ho někdo okřikuje, pak bije a pak byl konečně až do rána klid. 
Po probuzení jsem na netu netrpělivě hledal, jak hráli ti naši zlatí hoši proti Turecku, ale bohužel jsem se dozvěděl, že teď už je to pouze banda trapáků a samozřejmě "Pelta ven!".

Poslední ráno

Dnes není třeba vůbec spěchat, protože díky tomu, že jsme museli kvůli počasí upravit první den, nás čeká už pouze 6 kilometrů do kopce k hotelu, k zaparkovanému autu. Nejdříve dojdeme k silnici, kde jeden z nás dostal geniální nápad. Necháme tu batohy pod smrkem a nahoru půjdeme nalehko. Šarce se ten nápad moc nepozdává, má strach, že nám je někdo ukradne. Když ale pochopí, že pak by už zřejmě nikdy nikam nemusela, bere nápad za svůj. 

Sbaleno můžeme vyrazit 

Do kopce se tak vyloženě vznášíme a už v deset nás nadšeně vítá naše auto. Ještě dáme debatu se zdejším zřízencem, o tom, že chceme odměnu za odvlečení psa. Prý ale žádná odměna nebude, protože pes se v pondělí vrátil. „Ha, a kde teda je?“ ptáme se. V úterý šel přece do Temešváru, zní udivená odpověď. Začínám mít takový neodbytný pocit, že ten člověk si z nás normálně dělá prdel.

Šárka tvrdí, že takhle to bylo furt, já,že je to jen chvilková indispozice

Sundáme boty, ponožky, nazujeme sandály a hurá do civilizace. Cestou se zakecáme, ještě jsme si nestačili za ty čtyři dny všechno říct, a málem přejedeme místo kde máme batohy. Ty jsou pod ochranou dvou volně pobíhajících psů, kteří z nich cítí pach klobásy. Trochu mám strach, ale jsou milí a v klidu nás nechají odjet. 

Zlatíčka

Před první vesnicí zastavíme u horského potoka, kde ze sebe shodíme všechny voňavé věci, provedeme v chladné vodě komplexní očistu těla a konečně se oblékneme do čistého. Pak se zeptáme strýčka Googlu, kde je nejbližší McDonalds a jedeme si pro úžasný Big Mac s hranolkama. Taková dobrota po všech těch vysušených potravinách.

Šárka měla čas fotit, já ne

Opět jsem také mohl využít své skvělé lingvistické schopnosti. Bez zádrhelu přejedeme rumunsko - maďarskou hranici, ovšem za ní je nějaká šťára a policista nám ukáže, abychom zatočili na odpočívadlo. Tady ve frontě čekáme, až na nás dojde řada. Stáhnu okénko a Maďar mi říká "Honnan hová megy, és mit tud folytatni? Mutasd meg a papírokat az autó és a csomagtartó". Na to já mu plyne česky odpovím "Prosím?" Chvilku se zmateně dívá, evidentně je zaskočen, pak mávne rukou a ukáže, jeďte.

Trocha rumunského venkova

V autě se těšíme na postele, které na nás čekají na maďarsko - chorvatské hranici v městě Barcs. Vyprávíme si o polštářích a peřinách, matracích a prostěradlech. Když tam po páté přijedeme, jsme že všeho nadšeni jak malé děti. Jenom pán majitel, trochu pospíchá, protože od šesti se hraje Maďarsko - Portugalsko a on jde koukat na velké plátno do hospody. Jak já mu rozumím. Čemu nerozumím je to, že pán je po skvělém výsledku 3:3, čtvrt hodiny po zápase doma a evidentně celkem střízlivý.  To je prostě ten divoký východ.

Pod posledním kopcem

Na posledním kopci

Tam nahoře jsme ještě včera byli