Korsika IV.

Dobrý den všem doma,
upozorňuji, že dnes to bude hodně dlouhé čtení a ani trochu vtipné, protože jsou věci, o kterých se prostě nežertuje.

Ráno před chatou Naši Francouzi, když to ještě nebyli Naši Francouzi

Ráno na chatě už v pět někteří jedinci vstávají a odchází na túru. My vydržíme ležet až do šesti a pak vstáváme taky. U sporáku je trochu těsno, ale po tuhém boji vybojuji místo na jedné Němce. Jak si tam tak mícháme ty naše kaše, dáváme se do řeči. Dozvím se, že zná velmi dobře Krkonoše a její výslovnost českých názvů je kouzelná. Já se zase nezapomenu pochvalně zmínit o Míšni, Drážďanech a Bad Schandau. Na víc není čas, dálky volají. Bohužel přes noc nám oblečení moc neuschlo, a oblékat se do vlhkých kalhot, ponožek a trička nic moc.

Stále vzhůru 

Dnes musíme nejdříve dorazit zbytek ze včerejška a pak plynule navázat. V cíli bychom podle průvodce měli být ve dvě, my realisticky počítáme spíš s pátou. První kopec s převýšením 600 m, kupodivu vyběhneme celkem lehce, a u chaty jsme pouze se ztrátou 15 minut oproti průvodci. Sebedůvěra nám roste a chválíme se navzájem, jakou to už máme skvělou fazonku. Dokonce nás nepředběhla ani 4 členná skupinka Francouzů zhruba našeho věku, která se držela za náma. Budeme se s nimi ale míjet po zbytek dne, proto jim budeme říkat "Naši Francouzi". Je půl desátý, posvačíme, zkontrolujeme zásoby vody, další pramen a přestávka na oběd bude za dvě a půl hodiny. 

Na horách může být i hezky

Za chatou nejdříve cesta zvolna stoupá, a Francouzi nás předbíhají. Pak cesta končí a nastupují balvany. Bylo by to pro nás těžké i nalehko ale teprve s batohama je to pořádný maso. Připadáme si jako v posilovně. Kolikrát se stane, že se snažíme někam vyšvihnout, ale blbě to odhadnete a batoh vás nemilosrdně pošle nazpět. Cesta z kopce je snad ještě horší, kolena úpí, často se musíme po zadku sklouznout o balvan níže. Naši Francouzi nás začínají zdržovat, ale není je jak předběhnout. Pak si naštěstí jeden z nich zvrtne kotník a cesta pro nás je volná (není to ale vážné a ještě se s nimi uvidíme).

Naši Fracouzi opět zdržují

Dvě a půl hodiny od poslední zastávky uběhlo a pramen vody je stále daleko před námi. Ve skalách jsme ztratili moře času. Došla nám i voda. Z mapy odhaduji, že tu zhruba hodinku k pramenu, víceméně z kopce dáme bez problémů. Vodu sice nemáme v lahvích, ale za chvíli ji máme jako včera všude. Přichází odpolední bouřka a neprší ze shora dolů ale tentokrát zpráva doleva. Šárka na tohle nemá úplně ty nejlepší kalhoty a po chvíli ji stéká voda po noze do boty. Z cesty je rázem potok a opět nás to zpomaluje. Konečně ve dvě hodiny přestává pršet a pramen je na dohled. Máme opět velké zpoždění, ale těšíme se, jak si uvaříme polívku, zahřejeme se a vezmeme si na sebe suché věci. Najednou potkáváme samotného chlapa a ptám se ho, jestli našel vodu. Říká nám, že pramen našel, ale voda tam není. Proboha co budeme dělat? Nejdříve mu to moc nevěříme a zatímco se Šárka pokouší vysušit boty ručníkem, já běhám okolo s láhvemi a snažím se najít nějakou stopu po vodě. Kde nic, tu nic. Sedíme vedle sebe, soukáme do sebe, proteinovou tyčku a přemýšlíme co dál. Cesta vede přes hřeben, který je v průvodci označen jako lehký horolezecký terén, za mokra nebezpečný. Průvodce uvádí dvě a půl hodiny, pro nás to znamená určitě tři a půl. Když se znova ozvou hromy, je rozhodnuto. Další hru s blesky už hrát nebudeme

KONČÍME

Není voda, hromy hřmí

Bereme rozum do hrsti, v tomhle počasí fakt nemá asi cenu pokračovat, radši sejdeme do údolí a tohle dobrodružství skončíme. Moc jsme se na to těšili a připravovali, takže je přirozené, že v této těžké chvíli, sem tam nějaká ta slzička ukápne, ale co se dá dělat.  Oblékáme se, Šárce už nečvachtá v botách a jdeme dolů. Cestou ještě potkáváme „Naše Francouze“ a jejich otázka na nás je jasná. Kde je voda? Když jim to povíme, mají v očích stejný vyděšený výraz jako my před půlhodinou. Vážně žádná voda? Rozloučíme se, popřejeme hodně štěstí a jdeme si každý vlastní cestou. Po chvíli slyšíme hvízdání a volání. To je asi nás, tak se vracíme. Poslali za námi jednoho chlapa, že našli vodu. Že by přece jenom nějaká naděje? Když k nim dojdeme, tak nám jenom ukazují směrovku Aqua na kameni. Myslí, že jsme ji přehlédli. Nepřehlédli holenkové a vysvětlujeme znova, že tam jsme byli a žádná voda. Definitivně se loučíme a jdeme dolů. Z hřebenu se vydáváme cestou, kam míří ukazatel Refuge (chata) dvě hodiny a už se těšíme, jak si orazíme.
Cesta dolů je ovšem horor. Naštěstí již po dvaceti minutách se dostáváme k potoku, ze kterého se dá pít. To je sice prima, ale začalo znovu hustě pršet a my si nemůžeme ani na chvíli sednout a odpočinout. Ze shora slyšíme stále hromy, a jediné co nás utěšuje je, že tam nejsme. Zjišťují, že mi přestala fungovat GPS, takže vůbec netušíme, kde vlastně jsme. Po dvou hodinách se dostáváme k nějaké kamenné boudě. Uvnitř jsou pouze dvě lavice a prázdné lahve od vína a Malibu. Uvaříme si pudink a čaj a hned se nám zlepšuje nálada. Vykřikuji, že když je tady ta bouda, tak nějaká vesnice musí být blízko, dokonce mám i signál na mobilů. Ha ha ha .......

Poražený

Jdeme znovu do deště a klopýtáme přes kluzké kameny dolů a dolů. Šárka třikrát spadne, dvakrát na pusinku, jednou na zadeček. Naštěstí se jí nic nestane a já už nemám ani sílu se tomu smát. Protože fakt nemáme ani páru kde jsme, s nadějí se díváme za každou zatáčku, že teď, snad, už .... Pomalu nám utíká čas a stále prší. Jsme tak zoufalí, že vyzývám k vyprávění nějakých prasáren. Například, že máme na sobě trička a šortky a procházíme se hezky v teple někde po promenádě u moře. Dostaneme se na vyhlídku, nad námi krásný vodopád ale co je horší, pod námi vidíme jenom nekonečné údolí a žádné stavení. Do cesty se nám taky připletete několik potoků, které jsou rozvodněny a je problém je po kluzkých kamenech přejít. Když se konečně cesta po čtyřech hodinách sestupu trochu narovná, vidíme před sebou stopu civilizace. Já říkám, že to rybník. Šárka tvrdí, že je to parkoviště. Když k tomu dojdeme na pět metrů, furt tvrdím rybník. Šárka se mi směje, že už mám halucinace. Moc jí to ale nevěřím a než na to vstoupím, raději do toho pro jistotu píchám holí. Je to asfalt! Hurá civilizace.

Chaloupka naše milá, co nám život zachránila

Po pár stech metrech dojdeme k jedinému baráku, který tu je. Zvoníme a přichází nám otevřít stará Francouzka, která mele pouze francouzsky, za to ale hodně. Má pro nás pokojík, kam házíme batohy a rveme ze sebe mokré oblečení. Teplá sprcha! Je devět večer a my byli na cestě 13 hodin. Nastoupali 1200 m a sestoupali 1800 m. Stále nám ale vrtá hlavou, kde to vlastně jsme. Jelikož já se klepu se zimnicí pod spacákem, Šárka to jde zjistit ven. Najde na baráku označení, podle kterého to už lehce najdeme na mapě a můžeme konečně naplánovat zítřejší návrat stopem pro auto.