Andalusie I.

Dobrý den všichni doma,

Cesta na letiště do Norimberka probíhala v pohodě, až na drobný incident u Mc Donalds ve Varech. Jelikož bylo úplně plné parkoviště, museli jsme zaparkovat na místě vyhrazeném pro rodiny s dětmi a poté projít předzahrádkou obsazenou rodinami s dětmi, jako uličkou hanby. Vydržet ty nenávistné pohledy těch, pro které to místo bylo určeno, a někteří odvážní dokonce i nahlas žbrblali . Dalo se to ale vydržet, rychle jsme vypili kávu než by nás začali lynčovat a jeli dál.

Na letiště jsme to stihli akorát v šest, to znamená přesně na začátek fotbalu. Šárka si teda začala číst knihu a já se usadil s ostatními muži před televizní obrazovku.

Tady se rozebírali vypjaté situace a já do těchto debat zasahoval pouze moudrým přikyvováním nebo rozhořčeným kroucením hlavy. Jediné na čem jsme našli společnou řeč, bylo, co je Pelta. Když fotbal skončil tak jsem se vrátil k Šárce, která se mne zeptala jak to skončilo. Když jsem ji řekl 3:0,byla spokojená i když evidentně nevěděla kdo s kým hraje. Její vlažný vztah k fotbalu mě začíná děsit, ona snad ani neví, že se hraje mistrovství světa. Začínám mít obavy, zda tahle výprava dopadne dobře.

Mezitím přistálo naše letadlo a ve frontě na odbaveni řešíme náš starý problém, a to kdo bude sedět u okénka. Já se ale na tuhle situaci doma dobře připravil a při rezervaci vybral mně, sedadlo 11a pro Šárku 11b (všichni doufám chápete, že 11b není výhra). Šárka se se mnou přestává bavit a naštvaně se sune do útrob letadla. Když se konečně dostaneme na naše místa má výhra se stává prohrou. Řada 11 jako jediná v letadle nemá okénko! Nálada se nám najednou obrací, zatímco já čumím do zdi, Šárka se nekontrolovatelně směje.

Celý let vždycky, když se na mne podívá dostává záchvat smíchu a ani ji nevadí, jako mě, řvoucí malé dítě v řadě za námi. A aby toho nebylo málo, před odletem ještě sleduji, jak  v pilotní kabině nějaký technik s piloty řeší docela zapeklitý problém. Cvakají s nějakými tlačítky a evidentně neví co s tím. Nakonec technik odchází a krčí rameny, což já si překládám jako, “Nevím co s tím je, ale snad to doletí.”

Díky problémům při startu přilétáme do Alicante s půl hodinovým zpoždění ve 23.30 hod. Šárka jde počkat až nám přijede kufr na pásu a já běžím k půjčovně aut, abych mezi tím vyzvedl vůz. Když objevím stánek "naší půjčovny", tak zjistím, že jsme si vybrali zřejmě dobře, protože ta naše má suverénně nejdelší frontu z celé letištní haly. Po krásné hodině a půl ve frontě plné unavených, frustrovaných, zpocených těl, se konečně dostáváme na řadu. Odbavení už probíhá rychle a dostáváme do rukou krásnou novou Corsu (najeto 1600 km). Po delším hledání se nám podaří najít kde se v autě rozsvěcí světla a spouští klimatizace a můžeme vyrazit směrem na jih. Ve tři ráno jsme konečně na místě a místní pověřenec norského majitele apartmánu Rob mám slavnostně předá klíče. S Robem se vítáme jako staří známý a jelikož je z Holandska, tak se chvilku věnujeme včerejšímu zápasu Španělsko - Holandsko 1:5. Šárka taky nachází v lednici dvě piva a džus, tak si to podle chuti rozdělíme, dáme cigárko na terase (je 23,5°C) a zcela unavení jdeme spát. A co bylo ráno to se dozvíte až zítra.