Tenerife IX.

Ahoj všem doma

Neděle 1.2.

Tak a je to tady. Den na který jsme čekali. Ráno ještě kontrola předpovědi počasí a v 10.30 je definitivně rozhodnuto, může to začít. Jestli si myslíte, že jsme sem přijeli kvůli moři nebo kvůli delfínům, tak jste na velikém omylu. Náš hlavním cílem je dobytí nejvyšší hory Španělska, sopky Teide. K tomuto cíli směřovali veškeré naše kroky za poslední rok, a nyní se ukáže, jestli naše snaha přinese své ovoce. Původně k útoku na vrchol mělo dojít již čtvrtý den pobytu ale stav mého pravého kolena to stále oddaloval, počasí se má ale zhoršit, tak to riskneme i se zraněním.  Už při balení na cestu se ukazuje, jak náročné to bude. Dva batohy narvané k prasknutí, na nic nezapomenout, každá chyba nás může stát život. Když si nahodím svůj plně naložený batoh  na záda, tak zároveň udělám tři kroky dozadu. No to bude něco.

Kam míří ta šipka, tam máme zítra ráno být

Po lehkém slunění na terase a malém obědě, vyrážíme směr vnitrozemí. Když přijedeme na místo našeho startu, je zde naprosto narvané malé parkoviště, tak musíme na jiné, vzdálené asi kilometr. Jsme líní se tahat s batohama po úzké silnici, tak stopujeme. Asi třetí auto zastaví a ten kousek nás sveze mladý izraelský pár. Zeptají se nás odkud jsme a když se to dozví, následuje historka o tom, jak jeho babička žila jako malá na Zakarpatské Ukrajině v Mukačevu, chodila do české školy a dodnes tedy mluví i česky. Pak její rodiče dostali vcelku dobrý nápad a ještě před druhou světovou se odstěhovali do Izraele. My jim zase v rychlosti vyprávíme, že jsme před dvěma lety v Izraeli byli a co jsme všechno viděli. Velmi milé setkání. No ale to už stojíme na startu, zapínáme stopky a jdeme na to.

Dnes je naším cílem pouze chata Refugio Altavista pod vrcholem Teide. Vycházíme po druhé hodině odpolední a zhruba do setmění tam máme být. Od počátku cesta ubíhá vcelku dobře a já můžu Šárce podle mapy za hodinku zahlásit, že máme půlku za sebou. Proboha, co tam budeme tak brzo dělat? Jak zrádné mohou být tyto myšlenky v horách. Po chvíli se dostáváme pod kolmou stěnu a až do zítra s ní budeme bojovat. Každý si volíme své tempo, Šárka rychlé a já pomalé. Čím jsme výš a výš, nějak se mi nedostává kyslíku a náš pochod začíná vypadat spíše jako přestávka, občas proložená pár kroky. Sem tam nás předcházejí mladší jedinci ale na to jsme si už zvykli. Do chaty přicházíme podle rozpisu přesně se západem slunce.

Na tomhle kopci jsme byli před pár dny 

Hned se převlékáme do suchého ale stejně se do mne dává zimnice a na další tři hodiny mne odmítá pustit i když s ní sedím na topení. Šárka jde mezitím zjistit, kdy nám místní chatař odemkne ložnice, ale přichází s tím, že ten člověk mluví pouze španělsky a to ještě hodně divně, ale prý asi v sedm. Mají tu hodně zvláštní způsob přidělování míst na pokojích. Nejdříve přijdete a chataři se zahlásíte a on si u vás udělá křížek. A až přijde úplně poslední objednaný host, začne to podle ksichtů rozdělovat do šesti pokojů. V našem pokoji jsou samí inteligentní ksichti, takže asi dobrý. Pokoje jsou studené, takže přijde vhod teplé spodní prádlo a za chvíli i smradlavé, protože se zde zouvají a převlékají lidé po náročném výstupu, kteří nemají možnost se osprchovat.

Nastává doba večeře a protože se na chatě nevaří, každý sahá do svých zásob. Místní vědí, že se dá použít malá kuchyně, proto vytahují polotovary a dávají se do vaření tu těstovin, tu brambůrků s omáčkou, tu tortil. Celou chatou se line vůně jídla a my protože máme jenom obložené bagety na to pouze smutně koukáme. No a co, my zase máme jako jediný pantofle :-)

Po večeři ještě vyběhneme ven čučet na hvězdy ale měsíc je silně proti. Oblohu přesvítil, tak, že vidíme pouze pár nejznámějších hvězd.

To bílé není slunce, ale měsíc

Večerka je sice až v půl jedenáctý, ale na našem pokoji inteligentů se většina schází už v devět a snažíme se usnout.

Stín od Teide, nahoře krásný měsíc

A jak to tady bylo se spaním a jak dopadl útok na vrchol, se dozvíte až zítra.

Mějte se hezky

Petr a Šárka